Vdova.

Muž zemřel; – a ta jeho mladá vdova,

ta vdova sličná bolem rve si vlas,

muž zemřel, a ta mladá jeho vdova

sešílí hořem snad, pán bůh ji spas.

Tři přežila dny, hrozném ve zármutku

dny bědy, pak ho pochovala v zem

jak ulomený květ, a chodí v smutku,

lidé ji těší, ona pláče všem.

Oh nebohá ta přenešťastná žena!

a manžel! – dej mu nebe klidný sen –

co odešel, oh žití jaká cena,

to patří jemu, vzpomínání jen.

A lidé věrnou dobrou ženu chválí.

Dvě neděle už choť je pod zemi...

a vdovu náhle krev a maso pálí,

leč lidé, lidé! – nu, zas oněmí.