Vdova.

Ze zvyku denně chodí v alej stmělou,

jež vede k lesům lánem luk a niv...

Tam nejprv líbával ji, uzardělou,

jí tiskl ruku, šeptal řečí vřelou

nebožtík manžel, když byl živ.

A jak se slunce v purpur žhavý ztratí,

obrací k městu drobné kročeje;

den ke dnu dřív – vždyť dny se kvapně krátí,

se stromů listí brzo větry schvátí

a cestu skryjou závěje.

Pak časem zapomene ve dnů letu

na smutnou alej středem luk a niv...

Bezdětna, rovna rozvitému květu,

zatouží po novém zas lásky vznětu

jak tenkráte, když on byl živ.