Vdovec.

Noc jarní nádherná je, šeřík voní,

jak bylo, vzpomíná si, jak je dnes –

v zadumání vdovec hlavu kloní

a daleko se dívá do nebes.

Po práci uštván, nad kolébkou schýlen

si vzpomíná... Zde žena zpívala

a dítěte zrak líbá pološílen;

vždyť tytéž oči mrtvá mívala!

Měl štěstí, mládí, ženu, sladké chvíle,

na světě nepřál si mít nikdy víc;

v rakvi hnije tělo dneska bílé,

ze všeho marnost žití kyne vstříc!

Když myšlénka se za myšlénkou valí,

že najde ženu novou, líbeznou,

do okénka mu hvězda hrozí z dáli

a polévá vše září stříbrnou.

Již usíná, ve dlani svírá lebku,

pro nový rozhodnout se nelze čin;

a náhle zlatým křídlem nad kolébku

se chýlí mrtvé matky bílý stín.

Stín matky líbá dítě, hladí vlásky,

tak vroucně, než v dál se rozletí –

a těžce loučí se, vždyť květ své lásky

ve světa smutném zanechává zajetí!