VDOVEC.

Dež mo žena omirala,

sleboval ji svatosvatě,

že se s drohó neoženi,

debe bela v samym zlatě.

Měl jo než – a bral to vážně –

ale všode scházi mama,

matka dětom anděl strážné –

má jich nechat serotkama?

Trefoje se dryčná robka –

Ale sleb! Co řekne stará?

Smotně stává o náhrobka –

tode hrob – a tam je fára.

Za nebožko modlivá se,

věčny světlo svěť ji, Bože,

abe nehde v nočnim čase

nechodila strašet može.

Pul srdca má o nebožke,

a pul o nové a děti –

má vzit složke nebo dróžke?

Bože, je to ževobeti!

To ho osvitil Doch svaté;

Skróšené šil na hrob k ženě:

„Nebožko má, rozsoď sama!“

volal k zemi skormóceně.

„Seš-le ješče proti temo,

abech děťom tvym dal matko,

ozvi se mně těžkó zemó,

moje drahy nebožátko.

Bodeš-le šak s tichó došó,

neozveš se, nepromloviš,

znameni to bode jisty,

že seš pro to, že nám svoliš“.

Poslóchá – a v hrobě ticho...

Pámbu zaplať! – leti k fáře –

a než měsic minol drohé,

s novó stál jož o oltáře.