VE CHLADU DVOJÍHO OBJETÍ

Ne po žití. Mne jala touha jiná,

jak žitím zbloudilý tak kráčím marně dál:

vždy přijít tam, kde světlo dohasíná,

a tělo chladne, jež jsem miloval.

A myslit si: to oko, jež tu zhaslo,

ty ruce bezvládné že kohos’ hledaly,

to slovo poslední, jež na retech se třáslo,

i touhy poslední že na mne čekaly – – –

Tak chtěl bych, když jsem nad tím tělem stanul,

tou nejkrašší být zblažen závětí:

že v jedné bytosti jak touhy cíl jsem planul

a s ní tak ležel Smrti v objetí.