Ve chvíli bolesti.

Dnes smutek v duši mou se zase hlásí,

smích vylhaný mne mrazí na tváři,

mé srdce jenom k hrobům pokleká si,

kde ani kvítku víc se nedaří.

Jak otec, jemuž jediné spat záhy

šlo dítě v stín, kde nic je nezbudí,

jediné poupě, jehož smutné tahy

mu věčnou pečeť vtiskly do hrudi.

Ó lásko – dceruško! Když druhdy tebe

jsem pohřbil v temný, nedostupný skryt,

do rakve dal jsem celé ti své nebe,

a není, co bych nechtěl opustit.