VE CHVÍLI KLIDU.

Jest věčným lásky zákonem

vzpomínat a vzdychat zároveň,

a jak ani nelze jinak být –

při tom též slzu uronit.

A když tak slza na tváři

ve svitu slunéčka zazáří –

k uchu ti otázka zašumí:

kdo pak té slze dnes rozumí?

Když se v nich člověk netopí,

těžko jich původ kdos pochopí,

a kdyby stanul až nad nimi –

řekne: to jsou slzy od zimy.

Spíše se leckdo usměje

a řekne ti, že hloupé je,

že to již dnes nemá významu,

a nebo: že žiješ ve klamu.

A když tak hledíš kol sebe,

co zloba lidstva dnes dovede,

máš chuť již za pravdu také dát:

že nelze dnes více milovat.

A proto často v ústraní

myšlenka bije ti do skrání:

není to skutečnost, byl to sen,

a proto – raději zapomeň –.