Ve chvíli ochablosti.

Když duch můj unaven myšlenek věčnou trýzní

zří v trapné bezmoci, že marně, marně žízní

po pravdy krůpěji, kam život náš se řítí,

mne lítost jme a touha, na vše zapomníti,

kams prchnout na venkov, dny v tiché práci trávit,

žít v klidu, bez bojů a duši na vždy zbavit

těch palných otázek, té trýzně nekonečné,

žít s díkem na retech, brát za vděk v mysli vděčné,

co dnešek skytne mi, a dále netoužiti.

Zřím v sladkém přísvitu to tiché, vlídné žití!

Do polí omládlých k své práci vyjdu denní.

Je jitro dubnové. A v měkkém osvětlení

kraj širý topí se. Vzduch jara čerstvý, svěží

mi dýchá silně v líce s vlhkou polí vůní.

Mlh opar prořídlý se v ranním světle sluní

a prchá k obzoru. Tím mladým kouzlem jara

je všechno prolnuto a bujnost mládí hárá

ve lůně přírody. Vře všechno jemnou silou.

A svěžest mladosti mou duší kypí spilou.