VE CHVÍLI OSAMĚNÍ.

Jsi nedaleko jen, vím, že se vrátíš záhy,

a přec mi po tobě se tolik, tolik stýská,

ba i když v pokoji jsi vedle, tak mi blízka,

až těsně u sebe mít chtěl bych zjev tvůj drahý.

Zřít tiše, důvěrně v tvé ušlechtilé tahy,

tvou cítit teplou dlaň, jak moje spánky stiská,

zřít, kterak dechem tvým ta všechna trýzeň nízká

mých hořkých dnů kdes míjí za našimi prahy.

A znovu poznávat a znovu každodenně

ti za to děkovat, čím stala se’s mé duši,

červánku růžový v můj večer příliš časný...

Tak do své samoty v tvém zašeptaném jméně

si volám štěstí své; a vzdech ho neporuší,

a hřích ho nestřísní, sen jediný můj krásný.