Ve chvíli rozloučení.

Daleko už není k ránu,

daleko k té není chvíli,

kdy v červáncích zory jasné

měsíc ztrnulý a bílý

povybledne, umře, zhasne

v nekonečna prostorách.

V nekonečnu modra nebe

zajdou hvězdy, mléčná dráha.

Ale dosud noc a tma je

a tma vůkol dosud váhá

opustit ty spící kraje,

ustoupiti červánkům.

A v tom tichu bezehlasém,

ve smutku, jenž konce nemá,

nad setmělou, spící zemí

noc ta mlčící a němá

tichými jde kročejemi,

než ji slunce zaplaší.

Zamlklá a zamyšlená

v dálku jde. Tam v dálce zříti

světélko, jež do tmy plane.

Za noci tam kdosi svítí,

jako oko uplakané

světélko to hledí tmou.

Neslyšnými kročejemi

noc jde blíž a kroky staví,

ztrnule se dovnitř dívá.

Příbytek tam chudý, tmavý

a v něm zvolna dohořívá

svíce v rudém plápolu.

A v něm zvolna dohořívá

lidský život... Holé, prázné

čtyři stěny vůkol zejí.

Matné světlo kmitá, vázne

na sinavém obličeji,

v noci černých kadeří.

Hubené dvě ruce bílé

chvějí se, tvář siná, bledá,

zkameněl v ní výraz touhy.

Mroucí oko vůkol hledá,

pohled ztrnulý a dlouhý

utkvěl kdesi v daleku.

Mlčenlivá smrť kol tiše

bez hlesu a zvuku kráčí.

Umírá tu mladá žena...

A ten, jenž stál u ní, v pláči

náhle padnul na kolena,

jako dítě zaplakal.

Pozvedla se na svém loži,

ruku, která zvolna stydne,

položila k jeho hlavě.

Oko její smutné, vlídné

zjasnilo se, namáhavě

její rty se usmály.

Hleděly naň její oči

a v té chvíli jemu znova

horoucně a sladce děly

víc, než mohou lidská slova,

víc, než za ten život celý

říci umí lidská řeč.

Hleděly naň její oči

a ten její pohled dlouhý

byl tak plný, plný lásky,

plný štěstí, plný touhy,

smířený a bez otázky,

proč tak mladá umřít má.

A v té chvíli zdálo se mu,

že ta jeho hlava šílí...

Vzpomínal si na to dítě,

vzpomínal, v té krásné chvíli

kdy to sladké: miluji tě!

zašeptal jí poprvé.

Vzpomínal a ve svém hoři

mohl jenom těžko chápat,

že víc jitro lásky není,

že je chmurný, těžký západ,

že v té chvíli utrpení

líbá ji teď – naposled...

Naposled... A zdálo se mu,

že je krátká chvíle tomu,

když ji prvně cestou potkal,

kdy ji vyprovázel domů

a kdy paprsk lásky protkal

duši jeho poprvé...

A to drahé čelo její

teď se stínem smrti halí

a ty ručky, jež tak rády

čelo jeho hladívaly,

hlavu tu, už prosty vlády,

objímají – naposled.

A on tady klečí u ní

zlomen hořem... Láskou opit

druhdy před ní klekal šťasten,

její ruky směl se chopit...

Bože milý, kde je čas ten,

kdy ji líbal – poprvé!

Umírá... A její ruka

chladná, ledová a těžká

spočívá na jeho šíji,

pohled její v dálce mešká

a tvář její v agonii

usmívá se – naposled.

Hodiny jdou líně, zvolna,

tikot jejich v tichu leká...

Se rtů slova šeptem plynou,

zrak se dívá do daleka,

vteřinu tak za vteřinou

život tiše uniká...

Mlčenlivá, neviděná

smrť se níž a níže sklání:

tlukot srdce ještě slyší...

Unavené oddychání

stále tišší je a tišší.

Smrť jde kolem po špičkách.

Daleko už není k ránu.

Bledne hvězdná dráha mléčná.

A noc, která všecko zřela,

zachází ve stíny věčna

tesklivá a oněmělá,

smutná, tichá, zamlklá.

A den mladý vstane z růží

a zas, jako z rána vždycky,

ptáci budou kolem pěti, –

ale tam ten život lidský,

který v prázdno věků letí,

nevzbudí se s novým dnem...