Ve chvíli šera.

Již hasne den. Viz, západ rdí se nachem,

zář slunce zlatá líbá v posled kraj,

noc kyne z dáli ve hvězd kmitu plachém,

v les, pole, luh se klade míru taj.

Vše mlkne kolem. – Chatek na zápraží

teď hovor tichý hbitou přede nit;

ta jako déšť, jenž ducha roli vlaží,

když oslnil ji práce zářný svit. –

Tam ukryt v lípy stínu dvorek malý:

Hle, otčík starý v dítek sedí středu.

Již drahou hlavu věku sníh mu halí,

však míru záře v bodrém dřímá hledu.

Teď líbá zlatou kadeř smavých dětí,

na klín je zvedá, ke srdci je tiskne...

to jak když mladé jaro k zemi sletí,

a v sněhu bílém první zeleň tryskne.

A ztichly hlasy. – Otec znaven prací

ke staré hrudi bílou hlavu kloní

a ruce spíná; duch se v sněni ztrácí. –

Svit slunce shas’, zem hvězdný blankyt cloní.

Jak vroucně děti na tatíčka hledí!

ty větší s láskou v oku, malé s něhou;

viz, v klín mu kvítí daly, kolem sedí

a sladký jeho odpočinek střehou. –

Již hvězdy v modré dáli jasněj’ planou.

Slyš! krajem zvučná drozdů píseň letí,

na spící květy rosné perly kanou – –

a otec klidně dřímá v středu dětí.