Ve chvíli smutku...

Jak dlouho to ještě trvati můž’,

zraněná duše má ptá se,

soumrak je nade mnou, večer je už,

hlubokým smutkem se hláse.

Stíny kol padají, v náručí tmám

ztracená cesta se řítí –

já výkřik zoufalý na ústech mám

a v čele ostrý mráz žití.

Ztracené volání umírá v tmách

a ta noc kolem je němá

a já jen maně si ku srdci sáh’,

jež víry, naděje nemá.

Na kraji propasti zbloudilý stín

stojím a chvěji se mrazem

a věčnost rozvírá mámivý klín

a stíny padají na zem.

Jak dlouho to ještě trvati můž’,

zraněná duše má ptá se,

soumrak je nade mnou, večer je už,

hlubokým smutkem se hláse.