VE CHVÍLI ZAMYŠLENÍ.

Už není to město vlastenecké idyly –

teď nervosně třídami proudy se valí,

již zápas tu o život a zlato zběsilý,

a stříbrné Vltavy tok se již kalí;

do dálných obvodů shluk domů roste,

lákají chodce restaurantů štíty fantastické,

žen nahotou dráždí tu music-hally,

dancingy, bary vypuzují krčmy idylické...

pár ulic Hradčan ještě dumá v snění –

leč všechno kolem bourá, řítí se a mění.

„Jsme Evropy osou, vše se kol nás točí!“ –

k nám snášíme, co z nás v cizině kdo zočí,

a v robu moderní se Praha stará převlíká,

odkládá šaty prosté,

ta Praha, jejíž sláva samých hvězd se dotýká.

Vyžívat život v šíleném plesu

v černošských tancích křepčených v třesu,

dny celé v sportech zdravě prozahálet,

stem afér špinavých se denně kálet!...

My z idyl vyrostli, toť zákon časů běhu,

vlast novou budujem si na Faeackém břehu.

Když Osudův Pánů se chtělo,

by správa našich věcí přešla teď do našich rukou –

proč bychom si trápili čelo

tou marnou mukou,

zda Osud vládu tu nám také nechá?...

Dny krátké jsou – a po svém každý spěchá...