VE CHVÍLI ZÁVISTI

V mdlém dusnu chvil, kdy rovina mne láká,

kdy vrchol, sok můj, vzrůstá nad oblaka,

kdy hořknou rty a pod nohou se drolí

prsť, na níž znaven zachytil se krok,

ve zprahlé chvíli závisti, kdy bolí

let krahujců a dravčí skok –

já přece neklesám. Též já jsem jednou

nad hloubkou zahleděl se nedohlednou

v drůz křišťálových oko neměnné;

v líc šlehán, modř já mrazivou jsem ssál,

já viděl bez dechu, jak s temene

prach sněžný v prázdné nekonečno vál.