Ve chvílích oddechu.

Má bílé čílko, rusý vlas a rtíky

jak květ planého máku do krvava,

dvě zářná očka, šelmovsky tak smavá

a lichotivě za vše žvatlá díky.

Co prostoty v tom jejím dětském hlase!

Z daleka vždy, zda něco nesu, ptá se.

A má mne ráda. K večeru vždy z dáli

mně spěchá vstříc a ručinkama tleská,

k hubince špulí ústa malá, hezká,

pak za ruku mne chopí, šotek malý,

a vede k otci, matce do besídky,

jež u zahradní přistavena zídky.

A pak to počne. Co tu řečí, smíchu,

co povídaček, hovoru a ptaní,

co proseb, slibů, žertů v usmívání!

Tu na chvíli jsem šťasten zas a v tichu

tom odlehlém rád po všem denním trudu

se skrání střásám umdlení a nudu.

A myslím vždy, jak veliké tvé štěstí,

ty něžné děcko, jež ti život zlatí,

v němž líčko tvé vždy více růžovatí,

vše v pohádek se mění čarné zvěsti.

Ty nevíš nic o závisti a zlobě,

nic, v příští co tě asi čeká době.

A často, zřím-li blaho otce, matky,

když líbají tě, v náručí svém vinou,

se zdá, že city mé s jich v jedno splynou,

týž pocit štěstí, pocit blaha sladký

jak by mne sevřel – a já chvatně stranou

si stírám slzy, jež mi z očí kanou...