Ve čtyři hodiny.

Teď čtyři hodiny ze starých bijou věží,

tou dobou děti vždy se hrnou ze školy,

pár knížek, tabulky nesouce, domů běží

a každou ulicí smích jejich hlaholí...

On sedí u stolku nad knihou, péro v ruce,

však volá hodin zvuk, by hlavu časem zdvih’

a hleděl ku dveřím, kdy rozlétnou se prudce,

a dítě s úsměvem kdy objeví se v nich.

Kdy skočí lehce tak mu rázem do objetí,

v ret líbat začne jej a v čelo, ve spánky

a začne moudře pak mu v klíně vyprávěti,

co četli krásného to půldne z čítanky. –

Zas bijou hodiny a tma již houstne šedá,

již dítě zpozděné jen zříti tu a tam,

on stále ku dveřím své oko ještě zvedá

a stále v jizbě své je chladné sám a sám.

A nikdo nejde mu a nikdo neotvírá –

ó zapomíná kmet on bídný přes chvíli,

že zlý to není sen, že je to pravda čirá,

že v hrobě spí mu tam synáček rozmilý.