VE DNE A V NOCI.

Jak pronikavý je ten cvrčků zvuk,

když vedrem žhoucím roztopená pláň,

a řezáče hlas někde z mokrých luk

tak ostrý, jak svit, jímž plá nebes báň;

však, hle, již večer, noc jde v moře klasů,

nad spící zemí shrne příval vlasů

a tu tam hvězdu vetkne na svou skráň.

Spí dlouhá pole, luka, celý kraj.

Jak jinak zní to nyní z polních cest!

V tom každém hlasu divný leží taj:

co kouzla v cvrčků krátké písni jest,

jak řezáče zpěv ostrosť náhle tratí,

a křepelka jak volá na souvrati

tak vábně v tichu mihotavých hvězd!

ji poslechne, kdo dnes ji nemá rád,

co v ní je ostré a co zvukem mdlým,

to bude měkké, bude barvou hrát,

až tichá noc se nakloní k mým lícím,

a nade mnou až umlklým a spícím

už jen ta píseň moje bude vát.