VE DNECH PRAPORŮ...

Proč musil’s umřít v onom soumraku,

jakou to vůlí zlomena tvá vůle,

že’s odešel v den strašných přízraků,

kdy příští bylo mnohem dál než Thule?

A prapor, který by si’s viset přál,

vlát v triumfu den k slávě rodné země,

proč nehlučně a teskně zapadal

do noci, která svírala tvé plémě?

Nezměrné hoře nosil den co den,

týden co týden kruté loňské zimy.

Do obzoru, jenž všecek zatemněn,

bylo ti zříti zraky hynoucími!

Červánky kdybys viděl, jež se rdí,

jak zjasnily by poslední tvou chvíli!

Jak vlál by prapor hrdě na žerdi,

vzdán větrům, hyna, ale plný síly!

Rozcuchán, jak by letěl prostorem,

žehnaje vichrům, které vraždily by.

Praporů tolik, tolik viděl jsem

na žerdích tolika. Leč jeden chybí.