Ve druhém jaře. (I.)

Proč opět zníš, kdo na tě sáh',

mých písní struno dumná,

jak v růže kalich padla by

to krůpěj rosy šumná.

Svět celý, zem i nebesa,

v ní duhou zářnou svítí,

a přede mnou jak rozsypal

by ohnivého kvítí.

A naslouchám, kol táhne zvuk,

a růže v něm si vzdychla:

to slavík zapěl po tobě,

mých písní struno ztichlá.