Ve druhém jaře. (VII.)

K mé duši bílý cherubín

to sletěl asi z ráje,

že z jeho očí, úst a rtů

zas novou stará báje.

Dřív světlo, nyní bílý jas,

dřív polní kvítko prosté,

a nyní růže nádherná

v mé duši plá a roste.

Ba ještě víc, kdy ve vlas můj

se Její kadeř vplétá,

tu mním, že k ňádrům mým sám Bůh

na tichých křídlech slétá.