Ve druhém jaře. (X.)

Na čele svém, kde vráska

je svita soudů prstem zlým,

své lásce prapor skvoucí

zas nových vznětů povztyčím.

Slavíky svolám k lyře

a ověnčím ji růžemi,

že pod mohylou pouze

mi dozvučí a oněmí.

Ba ne, i tam je žití

a lásky okres neznámý,

to věčně bude zníti,

a struna tryskne perlami.