VE DVOU.

Prázdno je v kavárně. Půlnoc.

Plyn stažený ztlumeně zpívá.

Ospalý gentleman kleje

nad hloupým žurnálem dnešním

a časem se pokradmu dívá

na moje děvče.

Má Růža vesele žvatlá

a směje se dekadentům

a verše jich paroduje

posměšným slovem i gestem,

až gentleman seriosní

uražen vstává.

Jsme sami. Sklepníci dřímou.

Jsme sami, sami vždy budem’,

sami v své radosti, bolu.

Bez boha, bez víry v život,

bez velké víry druh v druha

jdem’ spolu přece.

Život svůj žijeme bouřně,

bez počtů, bez úvah pijem’

plamenné víno okamžiků.

Umíme smát se a zpívat,

život nás naučil pláči

hořkému ve dvou. –

Viď, půjdeme do ulic spících,

kde ticho koberce klade

pod naše kroky. Nuž, pojďme!

Noc zimní, sklenutá k výším,

dá nový akcent nám v duše,

chladný a silný.

Tak půjdem’: vždy ruku v ruce.

Tak půjdem’: chladní a silní.

Nemáme víry, leč víme,

že musíme spolu. Vždy spolu.

Vztek světa se odrážet bude

o krunýř dvojí.