VE FERRAŘE.

Madonno, dar jsem přinesl vám skvělý

– vy víte dávno, že můj život celý

kol touhy jediné se stále točí

a tou je milost vašich sladkých očí –

Madonno, dar můj provází řeč prostá,

všakť hoden verše messer Ariosta,

tož sekretáře mého, jemuž kypí

do rýmů něha, kouzla jas a vtipy –

dar můj je safír, jemuž rovno není,

však obruba mu schází, zasazení,

kde vynikl by; jako hvězda, která

je vyloupnuta z nebe za večera –

já míním ovšem, račte pochopiti,

že obrubou by měla řeč má býti...

Madonno, vy jste včera prohlásila,

že jedněch očí krása jest vám milá –

Že Giulio má krásný zrak, jsem řekla –

Nach a sníh v tváři – kterak jste se lekla!

Kam cílíte tou řečí, kardinale?

Jen dar chci dát vám. Pranic, pranic dále.

A řečí provázím jej neumělou,

však času nebylo, bych zdobu skvělou

mu zhotovit dal messer Ariostem,

tož za vděk vezměte jen pouhým skvostem,

safírem bez obruby, zasazení – –

Oh, kardinale, prosím, bez mučení!

Madonno krásná, hrdlo rdousíte mi,

vy slunce dnů mých na té celé zemi!

Váš pohled zlý mi v hloubi duše vniká

jak studená a řezající dýka!

Giulio bratr včera odpoledne

si na hon vyjel – Madonna zas bledne,

jak jméno Giulia jen vysloví se,

tož ret můj o něm více nezmíní se

a budu mluvit o ferrarském lesu.

Je hluboký, pln tajemství a děsu,

zná mnoho, ničeho však neprozradí.

Jsou doupata v něm vlčí, hnízda hadí,

divocí kanci – Madonno má drahá,

ten strach váš věru na duši mi sahá

a řeč mou dusí – neřeknu už slova – –

Dál, kardinale! Matko Ježíšova!

Jen klidna buďte... Tedy o tom lese.

V něm člověk velmi snadno odtrhne se

od průvodu, když vášní štván jsa, žene

zeleným šerem zvíře poraněné.

Tu často bandit ze sna probuzený

– náš les jest jimi věru přeplněný

a lotři tito nikdy nerozliší,

zda kupec to, či osoba je vyšší –

Vy chcete říci... Giulia už není –

Ne, naopak. On doufá v uzdravení.

Jen nehodu měl... pozbyl v lese čeho..

A to je předmětem teď daru mého...

Vy pravila jste nadšenýma rtoma,

že krásné oči bratr Giulio má...

Madonno, mínila jste oči tyto? – –

(Podává jí dvě vyloupnuté oči.)

Královno nebes! Ďáble Ippolito!...