VE FONTAINEBLEAU

– a to je Marmont, který jídal chleba

u mého stolu!... Mortier a všichni,

jak jmenují se!... Z číšníků a štolbů

já knížat zrobil, maršalů a vévod –

čas odplaty tu... věru, hnusno z lidí...

– Však má se počítati v těžké chvíli

při zdravých smyslech s oním vděčným citem,

věrností srdcí, oddaností duší

i byť jsme dosud dnů jich sluncem byli?

Což počítal jsem někdy?... Až teď – počet zvrt se.

Buď třásli se pod železnou mou pěstí –

a poslouchali. Nebo brali zlato

a dali vznést se nad hlavy všech druhých –

a zase poslouchali... Tak jsou lidé...

Ne nevděk jejich – moje krátkozrakost

je vinna pouze... Mortier i Marmont,

Ney, Masséna ni o vlas nejsou lepší,

než vládci Bavorska a Virtenberska,

– i ti jsou jenom z milosti mé králi –

nač vyčítat jim? Tchán můj není jiný –

jen já jsem vinen. Neměl jsem brát v počet

otcovskou lásku, přízeň k zeti, vnuku –

oh, ten můj sňatek propastí byl hroznou,

pokrytou nádherným a pestrým kvítím –

a já vstoup na ni... Za svůj omyl pykám;

cit prchavý je, hnutí okamžiku –

a vším jsou cifry, moc a svěží síla.

A úspěch, úspěch! Úspěch-li nás zradí,

jsme vinníky pak na jevišti dějin...

A zločinci. – Tak viděl jsem vždy jasně –

proč zapomněl jsem?... Udýchaný jelen

tak stojí bezradně a těžce supá,

co se všech stran se rudé tlamy blíží,

z nichž bílé zuby strašlivě se svítí – –

– A vždyť to není ani onen nevděk

a přepočty mé v citech srdcí lidských,

co shrocuje mě! Jiného to cosi

a vím a cítím, že to ve mně sedí,

v mém těle celém, mozku, duši, krvi.

Jak chronometr jsem, v němž pero prasklo,

je tupost bezradná v něm, hluché ticho.

Můj oheň, ten můj velký svatý oheň,

už ztrávil všecky schopnosti a síly,

už perutě i duše mojí zasah

a potravy víc nenaleznuv – zhasl.

Teď přicházejí – chtějí abdikaci –

a ve mně není hlasu „Ne!“ jim zahřmět.

Mí maršalové – tchán můj – a ti králi –

před roky desíti bych byl máv rukou

a byl bych rozhodil je po Evropě,

jak syn můj rozhazoval hračky svoje.

Jak kartami bych zamíchal byl jimi

a žádný necekl by... Zrazen sebou

a Osudem já pad – a nelze povstat...

Můj svatý oheň vyhas – podepíšem...

A klid chci míti... někde hlavu složit,

kde spánek bez snů zavřel by mi oči –

eh, podepíšem – tak jak oni chtějí –

vše lhostejno už – k čemu čekat ještě?

Číš dopita, dnem vzhůru obrácena –

nuž, pojďme od hostiny! Ticho kolem,

a ticho ve mně – zde ten papír leží

a mlčky čeká – na můj podpis čeká...

I Berthier chtěl pár dní dovolené –

jdi v pokoji, vévodo Neuchatelský

a kníže Wagramský – tvých „pár dní“, vím to,

že slove „na neshledanou“ – jste stejní,

jste všichni stejní – nic vám nevyčítám

a ničeho už od nikoho nechci –

jen klidu trochu... Vše mi připravili,

hle, nové pero... čerstvý inkoust tady...

jsou dobří lidé – moji maršalové –

víc nemohu jim dát už než svůj podpis –

oh, pero skřípe – chceš ty protestovat

a čestností snad zahanbovat lidi?

Vše marno... piš jen... tedy: Napoleon...