Ve fortně.

Zavřeli hocha ve klášter,

by zapomenul světa;

bděl fortník, co práh klášterní

již dlouhá střežil léta.

„Pusť fortníku mne dobrý ven,

ta těžká otevř’ vrata;

chci v sad, kde pestrý květu pel

a slunka záře zlatá.“

Muž obezřetný fortník byl

a zkušenost měl v mnohém:

„Květ šálí, slunce zapadá,

ty obírej se s bohem.“

Přec doléhal hoch na něj dál

a nedbal důtky žádné:

„Byl’s také mlád, vždyť nebylo

tvé srdce vždycky chladné.“

Muž obezřetný fortník byl,

přec říci dal si v mnohém,

on těžkou spustil závoru,

řka: „Putuj, ale s bohem!“

A na svobodu spěchal hoch

snů jarních na peruti –

a kláštera i fortníka

hned zapomenul s chutí.

Než fortník šedý chová jej

až po dnes v zpomínání

a stýská si, co práce mu

ti mladí dají páni.