Ve hlubokých lesů rozšumění.

Ve hlubokých lesů rozšumění

zabloudil jsem k tůni mlčelivé,

nad ní v bílých květů zamyšlení

zaplálo mi krásné oko snivé.

Viděl jsem jím zcela jiné světy,

než je zem, k níž spoutáno je tělo,

četl jsem v něm věčné krásy věty,

k níž, co lepší v nás, by vzletět chtělo.

A mou bytost pronikalo chvění,

když v to oko pohlížel jsem němý:

že lze doufat ve snu vyplnění

o království božím na té zemi...