Ve hvězdné výši.

Vznesl se básník do říše dumy,

v soumraku zem jak se loučila s dnem,

nad lidské trampoty a bolestí tlumy,

jež chová žití v nitru svém.

Lehký jak orel prostorem vzlétal

výše a výš’ tam ve hvězdný svět,

zlatý prach mlžin křídloma smetal

a dále a dále spěl jeho let.

Co mu je země? – pochmurná báje –

co lidských srdcí do sterých ran? –

v nebes chce nahlédnout odvěké taje

a nestane dřív až u nebes bran.

Kol něho mléčná dráha se vine,

pod ním již svítí Orion

a nad ním hvězdy zas jiné a jiné

a letem závratným k nim cílí on.

Výše a výše až ve hvězdy ony –

a letem myšlénky jich dosáhl již;

však nad nimi jiných zas miliony

a bráně tajemství nebyl blíž. –

V tom se u dveří komůrky jeho

ozval tak divně žalostný hlas

jak peruť ptáčete unaveného,

když okna dotkne se v půlnoční čas.

Otevřel dvéře, v sukénce chudé

stálo tu děcko, vtělený žal,

tvářičky ubledlé, ručky tak rudé

a v očích ten slzí se proudící val.

Postesklo žalostně a stichnulo rázem –

do síně padal soumračný šer

a básník v té chvíli vrátil se na zem

jak bleskem sražen s nebeských sfér.

Nevzalo chleba, když chtěl mu ho dáti,

jen ze rtů ubledlých ozval se hles:

„Nechte mne u sebe, chce se mi spáti,

nechte mne u lidí alespoň dnes.“

Ó lidská bído, v podobě děcka,

v podobě každé jak obcházíš zem,

co je ta moudrost nebeská všecka,

dokud ten stesk je v oku tvém!

Tajemství nebes – co nám je vás třeba,

dokud zde musíme v mrákotách žít,

dokud zde nuzní nemají chleba,

dokud zde trpící nemají klid!

Té noci, jak děcko dřímalo v klidu,

básník se v nebe nevrátil již –

jen cítil jak k srdci tisk’ lidskou tu bídu,

že k nebeským branám – je na zemi blíž.