VE JMÉNU KRISTA!

Král Valdemar vtrh s vojskem do Arkony,

by víru v Krista vnutil Slovanům,

s ním biskup Absolon. I zvučí zvony

a mečem huben lid a každý dům.

I vzato k vyhubení lidstva hříchů

tisíce vojáků a různých mnichů,

již jako vrány na zpěváky sedli

a hubili, co tygřím okem zhlédli,

a vyžírali domy, stáje, setí

a vraždili vše, starce, ženy, děti

a choré ubožáky v smrtném loži,

vše Římu k zálibě a větší slávě boží!

Chrám Svantovítův vyloupen je již,

vše zlato sebráno i nádob skvost,

sám biskup vchází, drže v ruce kříž,

jímž tluče lid, jenž ostré zbraně prost

ven z chrámu prchá, sotva stačí noha

a vojsku v kořist dává svého boha.

Hle, Svantovít bůh bohů, čtverhlavec,

už divochy je stržen dolů s trůnu

a voják v hruď mu seče, sveřepec,

a drze kope posvátnou mu brunu,

jež v hulákání vyvedena z stáje

k týrání nechána je tlupám láje,

co zatím chrám a vše, co v něm je, hoří.

A Svantovít, bůh bohů, vlečen k moři;

je vojskem proklínán a pokálen,

jež meč mu vzalo, drahocenný plen,

jímž do hlav jeho bije hrubá četa,

jež pohlížely do všech čtyř stran světa

a jež lid slovanský výš všeho ctil,

než Valdemar chrám jeho vyplenil

a kněze chrámu z Absolonské rady

v chrám uzavřel a spálil dohromady.

Byl nářek po Ráně, byl pláč a křik,

když bezhlav vlečen bůh a jeho dřík

byl štípán okázale širočinou;

lid vlasy ruje, ženy hněvně klnou

i děti – všecko. Lidé přeubozí,

svým katům málomocně jenom hrozí

a statnější, již meče drží paží,

v zoufalství do vlastních je ňader vráží,

neb v beznaději, že zas vstane bůh,

bez odporu vše vraždí druhem druh,

ať matka, dcera, v spárech lotrů stoná,

vše hyne z běsné vůle Absolona!

Tak padla Arkona, tak zhynul lid,

jenž v otcův víře hledal duší klid;

je celá Rána zbita, mrtva leží,

jak mít chtěli král a jeho kněží,

již mocí vnikli v tichých lidí místa,

a lásce učit měli jménem Krista,

z nichž doby té, ať rab ať král byl každý,

ať kněz ať voják, nastrojen byl navždy! –

A posud žijí tamo na Rujaně,

ti ukrutníci jako havěť káně

a jako mračno vítězně kol lítá,

kde v moře vrhli boha Svantovíta.

Těch míst jich lid straní se i ptenci:

jsouť vrazi Slovanů teď zatracenci,

již straší v vůkol každou země hroudu

a trpět musí k božímu až soudu,

kdy pověčným se trápit musí žárem,

zběsilý Absolon s ukrutným Valdemarem.

A trest ten nemá žádnou času mez,

jak Svantovítův zaklel je kdys kněz.

Tak obraceli vrazi jménem Páně

kdys bratry slovanské tam na Rujaně

a Bůh těch potvor děsně zběsilých

přec bleskem nezabil a nedbal jich;

či ohluch zběsilců těch rvavým rykem,

když vraždil biskup lidstvo s panovníkem

a vedli tichý národ v smrt a zmar?

ti běsi: Absolon a Valdemar!