Ve jménu lásky.

Sen zářivý a vysoký jak chrámů nádherné klenby

jsem rozepjal v šero svých dní.

I slunce, jež dosud nevyšlo na obzor mých krajin,

jsem přinutil silou své touhy,

že zažehlo alespoň červánky věštící východ.

Já v nadšení rozkvetlém v mlčení jásot,

já v pompě a nádheře barev svých citů

čekal jsem na příchod Lásky.

Co všecko toužil jsem nalézt v tom jméně!

: Ze rtů své ženy píti jsem zapomění chtěl

a v duši její se ponořit a zůstat v ní velký a šťastný a věčný!

Den čekavý přišel a Láska,

vlastně jen žena s nim.

Rty její zůstaly němy a mrtvy,

znaveny polibky mužů, jež líbali dříve,

a v duši její nalez’ jsem smutek a bolest zrazených lásek.