VE MLÝNĚ.

Ve mlýně zrovna čaruje

děd s huslemi a pivo;

aj, vždyť se vdává dcera dnes;

vše šťastno: všude zpěv a ples

a veselo a živo.

Jen mládek jaksi ochořel

a smuten kloní hlavu;

či probděl noc, či prosnil den,

či vodu korálkovou jen

měl v náhonu i splavu?

Pan otec hledí na mládka

a pohněván naň volá:

Proč stále hlavu ukláníš,

vše novo v mlýně je, přec víš,

příval jej sotva zdolá!

Proč nezpíváš? Hej, neslyšíš?

Což je tvá radost slepá?

Proč na lících i čele stín?

Či nerad máš, kdy stojí mlýn,

nu, nasyp, spusť! – ať klepá!

Mlýn klepe, mládek v síni zas,

leč přece kloní zraky,

tvář nevěstina jasný den,

on chudák jí byl ošizen, –

co život jest mu taký? –

Vstal, připil nevěstě a šel...

Kolkolem se to smálo,

vše v sladkých tone rozkoších –

leč mlýn jaks přepodivně vzdych’ –

a kolo náhle stálo.

Je po půl noci; najednou

v síň prášek vbíhá s křikem:

„Ó, pantáto, jak hrozný den,

náš mládek leží rozdrcen

pod novým palečníkem!“