Ve nekonečno roste labyrinth. Kob šero
Ve nekonečno roste labyrinth. Kob šero
a sloupů oceán, bran v pych, síní stero
rozlehlých, souterainu šíř, taj zbádá
kdo. Vše, Krety Mínos otec jak si žádá:
sem herm řad v piedstál, sousoší tam!
Má zastíněn být sedmi věží sám
pych Thebských; to rozmar velkolepý, sen;
leč dělník cyclický v mrak stav, kleň v sten,
praéry gigant věž kam a kliž v stěny,
kruh budovy vždy vzkvétá neumdlený
jak v Protheidy infernosti drama,
v nustatské, diabolské panorama.
A potu, píle, díla v epopeu
tu sní a vzpomíná vše, mní o Theseu:
Však není výkupu, kamenná sloha
vždy nesměrná tá, velké, žasné mnohá
dál v stuhlé z projektu se druží stanzi
a samých Haemejských se ve romanci
dál pojí provocace v eclatanci.
Žďá Mínos dům nad Diespitra míti,
aetherný nad palác, jenž v jasu svítí
pilastrů kmentem, oblačný tož v zbytí.
V těch Nefelokokygiích ve oblakovou stěnu
cameje, onyxy se tisknou v ladu v směnu,
šperk metop, zlato inscripsí jich, fresky,
meandrů změť, bordury, arabesky
a v vestibulech pstrých bez Pasiphey nitě
bys zbloudil nadobro, pad’ muška v sítě,
mol, farfarella konce rozlehlosti
bez oné. Domů sčet čím, pater v maní!
Ó děcka daedalská v obdobu, páni,
saisony imitaci, v exposici
jste vesla projectu zvedli, ať schladne kov
záhy a formu nevšednosti vnov
pod rázem vulcanským a smělým amba
v plán vezme a klín. Hřmí, tá dythyramba
Sieclů, odbornosti tableau zvící
jsme snili, žďáli, metu v zřítelnici
a Evesprid ten břeh, jsem užším zhola ať
a occasionelním. Zříme v hled, vláť, pláť,
zve, kyne v koby své a kruhy v hbitě
škol, mód a stilů v žas pstré výkonnosti.
Kdo kulturním, čím Elysiem chápá
tím toulka, zpět nemní na Aeskulapa
ni laika ethnografického v encomiasta
divadlo, stadia v cirk výstaviště,
rád výtvarnosti spěje do bludiště,
neb sune kdo se, vstupuje, ten kráčí,
kdo kráčí, nese se zajisté blíž.
Čím vaše dílo v tváři, zoru mythů?
Jste látky a úkolu Theseové
a Daedalos k Michal-Angelu slove
kdy čím neb více, v dlani reformace
jak vaší tkvěla kdy, též symbol v kmitu
stvoříte poesie, umu krásy,
ó Phidiové, cyryfei dláta
jak páky, od rumpálu všeho v massy
nástroje héři. Kol dav proudit v žasy
můž, vztýčili jste božskou v piedstál
ve modlu Haemu dci, Pierru. Rcete,
zda v tvůrčím, dělném ruchu ustanete,
ať děti přechodu škol, genrů věcnosti
oborů či módy nohsledové v bystrosti,
žáci i korybanti, mysti. Klient chvátá
váš stejně gothiky i kého scaly
odstínu, typu v dóm, kryt laterální.
Zří, odhaduje... Krása táž, totální
vždy v umu cípu všem, líci i pólu,
straně i boku témž plá ve idólu
vždy stejném, jednom pychu ve plápolu,
v týž liják cti hedbáv to parasolu.
Žďál nesměrnost, laur, čest věk, nechal školu
jak Pythagoras stádo vepřů spěti
kolejí jinou, Mínos též. Se ptáte,
též stilem porticus ký, foyer zmate
kde improvisovaný. Velký concert hráte
svůj, jeho pathos; slyšet, cítit z dáli
vlát parfum jeho. Bohů, hérů žďáte
v střet a obdobu musea sál kého
též?! Comunicace dob málo znaků máte
typů a objectů, jste slávští předem
a cizí, světově culturní sledem
a historští, recensi aquisice
kás v detaill chybí v specielnosti více.
To věru nemýlí, nermoutí nás
z publica velkého, širého mass;
je exposice obecnosti škola,
jež v palstru, akademii svou slední volá,
občana v Olympion, propyleje
své. Avšak slavnost mají, sněm dnes prytaneje:
ó viřte bacchanale i panatheje,
šumte a hlučte; ukázka hle všeho,
extrait i soubor formací co éra
má, period to směsi v mumraj sféra,
labyrinth pokroku i díla rámu
bez konce plastického diagramu.
To stojí, k Mecce bychom v pouť se dali,
a spěch, k Mogolu, hoře, jež jest v změti
galerií velkou v divisi pstré, kalý
i arsenál colekcí věcných stálý
i onyx odbornosti neskonalý.
Jak být vám vděčnými, Daedala děti!
Co o hypostilu antiquit děti,
mythologickém cípu patrie v šer,
dob vděku pstrém, Hildesheim náš,
Pompeji kořist kde či Hellas svaté
všematky pólů, sieclů i kmenů.
Mosaiky, vásy, atrium v hráz k lénu
skor, Phoibova žeň kamenná, medusy,
boudoir váš, grazie, užší, Musy,
alkovna nejvlastnější Pierriny,
květ sculptur, reliefů šperk slynný,
vzor, model tmelu, sádry módní zdoby,
modely obydlí, v cameru doby
pstré v zvyk a mrav, pohodlí v snahu
tužbu a idól. Hle, historické
portraity naše, pasage proudí v tahu
kde nejprudším. – Curiosity zdrávy
buďte! – Kde stopy Niobidy žďáte
naší, ať průmyslu colekci máte
píď dál uměleckého, krok dle navy.
To užší exposice autentické
rayon a obraz, architektonický věr
pstrých model, nejvzdálenějších, pól, antipód;
objekty luxu, frapantnosti domu
arangementu, obydlí, sálů v vkusy
úporné v volbu. Nes sculptura vhod
módy či v dlani kříž symbol, se v Belveder
kdys jak tyč Apollo blíž, chochytka;
geniem umu coronace ká,
či manií ženy seriösní mómu
v střet cróny v zdvih výš slib, mzdu gnómu.
Io, soutěž. Z víru její vzrodí, vstává,
co křísí se. Obraz její, jak vřava
jest onyx, v němž zrcadlí snaha zdravá
a vzchází v vzor a příklad móda smavá
v idól i zázrak, model, fenomen.
Má dílo určení, genre ves, specimen;
civilisaci producovat spíš
než člověka, dělníka doby zříš,
neb táž vždy byla v fásí všech klín v stráž.
Kde colombské podniku vejce?! Zdaž
glób characteristický travestie
spíš z requisit, humoru z harmonie
a komičnosti arsenálu, skladu.
Kde scenář komédie exposice
a saisony? Sem pasepartout ten v radu,
cicero registru a commentáře.
Hle, Munin a Hugin v toulku stáčí
se blíž, v mez, výspu, obscurantismus maře;
však Zoila-Thersita krásy ve náhradu
k reliquiáři epoch pstrý stín kráčí
architectury naší, slávské umu
i mním na chapitr v resumé sumu,
ať pieça architektonickou též v spádu
ve antistróph sled, vděk proporce v ladu.
To stibodium tam? Posidonie,
Crotónu, Selinontu z harmonie,
Brucia, Terracinu reliquie?!
Faun Barberiniho jak písk’ by na mě,
leč v attitudu jednu v vásy tlamě
kýv bosquett blíž v čest výtvarné panorámě.