VE SKALÁCH. (I. VĚZEŇ)

Chytli Turci Černohorce

s obvázanou šedou hlavou;

chudák zedrán, jedva oděn

o berli šel sukovité,

veda mezka kulhavého.

Výskli u vítězoslávě,

jaký že jim strašný junák,

lstivý ďábel černohorský,

do rekovných padl rukou.

Pustili naň chutě hrůzu.

„Zajatče!“ naň křikl vůdce,

„oddej zbraň!“ a křivý sochor

ode vězně vážně přijal.

„U válečnou vydej kořisť,

při sobě co chováš statků;

mezek tvůj, ač trochu kulhá,

mně co vůdci právem patří;

mužstvu svému za odměnu

ponechávám na dělenou

ostatní tvé všecko jmění.“

Mužstvo na svůj čestný úděl

chtivě hledí, – však by bralo,

ale věru, při sám Allah,

není na něm oč se dělit.

Přísně dí zas vůdce k vězni,

zamračiv se pod fez rudý,

až by nikdo neuvěřil,

co je hrůzy v jeho brvách

zataženo pod tím fezem:

„Tvoje hlava, Černohorče,

soudu pomsty propadává;

drahého-li žití želíš,

vykoupíš je, a ne draze.

Pověz, kam to s mezkem kulháš

po hranici hercegovské?“

A tak ostře hlédl vůdce

vězni v oko přimhouřené,

že i kdyby Černohorec

duši měl až dole v patě,

pohled onen by jí projel

na dno až a dnem až z paty.

„Plný fez já sázím zlata

(které příště ukořistím),

žes mi jistě opozdilcem

za posilou černohorskou,

která veze zbraň i špíži

hercegovským odbojníkům!

Mluv, sic hlavou vzdor svůj splatíš!“

Otřáslo to Černohorcem

nebo aspoň jeho knírem.

„Milost, mocný, velký bašo!“

šeptal rtem se tetelícím.

„Ach, tu vetchou bílou hlavu

vykoupit-li musím pravdou:

nuže, bašo, pravdu měl jsi,

táhnou naši ku povstalcům!“

„Kudy?“ zvolal vůdce Turčín,

jenžto nebyl sice bašou,

ale mohl jím se státi.

„Jest jich mnoho? Vezou špíži?“ –

„Hojnost!“ vězeň odpovídal;

„jest jich asi ke stu mužů,

asi ke třidceti mezků

s rýží, kávou, pomoranči,

s medem, v celku s lahůdkami,

neboť tolik vím, co pravda,

že ti horští odbojníci

žijí hrozně labužnicky.“

Naslouchali oněmělí

s vypouleným zrakem Turci;

vyhládlé to bylo mužstvo,

vůdce sám měl laskominy.

„Kudy táhli?“ křikl k vězni,

a hle, starý Černohorec

poplašené klopil zraky.

„Kudy táhli?“ ryčí mužstvo,

a již vězeň mhourá stranou,

kde dva šeré skalní hroty

opodál ční nad oobzorem...

Ha, co to? tam v strmé výši

zakmitla se mezi hroty

hlava, puška černohorská,

a než malá přešla chvilka,

hlava druhá, pak zas třetí.

„Nestřílejte na ty ďábly!“

Turčiskům jich vůdce velí;

„lapneme je bez povyku!

Ty pak ukaž, bídný ďaure,

kudy se jim dostat v paty!“

Bambitkou mu vůdce hrozí;

šedý vězeň rozmýšlí se,

rozmýšlí se, ale krátce:

„Pro několik pomorančů,

pro nějaký soudek medu

nezahyne Černá Hora,

a já přec svou hlavu spasím.“

A již vězeň Turky vede;

odkud vstali, v tábořišti

zanechali silné stráže

a pak mezka kulhavého.

Marno pěti o těch srázech,

o klikatých rozsedlinách,

o hřbetech těch řízně úzkých,

kudy vězeň Turky vedl,

zrovna jako přes most onen,

nad peklem co vlas jenž tenký

moslemíny vede k ráji.

Až pak došli hrotů skalních,

mezi nimiž stezka běží, –

hle, tam junák samojeden

bez mezků a pomorančů

stezkou vzhůru kráčel vzpřímen,

by jej z dálky vidět bylo,

po rukou pak nazpět slézal

k zemi stlačen jako ještěr.

Kolikrát tak dnes byl přešel,

násobě se zrakům Turků,

kteří až tu z blízka zřeli,

jak jsou krutě oklamáni!

„Palte!“ soptil vůdce v zlosti,

junák sám však střelil v Turky,

v dýmů hned jak dým se ztratil.

A též vězeň s výše skály

přes hlavy jim skočil mžikem,

kamení tam zahřmotilo,

smích se ozval, pak to ztichlo.

Vrátili se v tábořiště:

zabité tam našli stráže,

po skalách krev rozšlapanou

množstvím noh a kopyt mezčích;

jediného pomoranče

nenechali jim tu hosté; –

kulhavý jim zbyl však mezek.