VE SKALÁCH. (II. BALLADA.)

Z mrákot jun se vzpjal –

Sám dlí s jitřenou a s hospodinem

v ranním svitu růžovém a siném

nad mlhami skal.

V orlí zahnán výš,

co již dní a nocí na smrť zírá,

ana Turčínů jej smečka svírá

ve střel žhavou mříž!

V zlatý vhalen mrak,

na strmé dlí prohlubiny lemu,

přestupné jen blesku, orlu, jemu –

Turku nikdy však!

Sám jak orel, jat,

neskloní se zlotřilému davu,

nechť již nemá střel, a mdlou mu hlavu

matou žár i hlad.

„Vzdej se!“ hřmí naň hlas

z dola z mlh, kde Turci kol se plazí.

– „Vám? To nikdy, zbabělí vy vrazi!“ –

– „Palte!“ hřmí to zas.

„Sleť v tu lačnou hloub,

třeštěnce, ať sup z tvé pýchy tráví,

zbojnické jenž svobody a slávy

jedinýs tu sloup!“

Vzplály metly střel,

vzbouřen spánek skal, a junné slunce

první blesk šle s blankytného trůnce,

mrak se odestřel – –

Vzpřímen k výši, rek

z prsou krvácí. „Že sám tu zmírám?

zástup tisíců kol sebe zírám,

hospodinu vděk!

Za těch vlastí bol,

za svobody pláč, – hle s jasnou tváří

letí mstitelé, zbraň bleskem září – –“

– Mrtev padl v dol.

Již ho nevězil

houfec otroků; rek padl přímý,

sám, – však zástup s meči plamennými

vstal a zvítězil!