VE SKALÁCH. (III. VYZVĚDAČ.)

Nad povstalců táborem

přes hroty a drsné sluje

na stráž s bystrým pozorem

junák do skal vystupuje.

Hle, tu pod ním na svahu

půlí těla Turek visí, –

v junákovi ke vrahu

soucit budí siné rysy.

Prve bolně tichý sten

v zoufalém teď dozněl skřeku:

„Milost mně! Jsem rozdrcen,

srázně spadnuv na útěku!“

Junák, měkce v duši tknut,

stoupá, žitím pohrdaje,

vrah kde v mroucí trosku ssut

u propasti chví se kraje.

Již jej zvedá, však – co zří!

Turek vztyčen, nezkrvácen,

zrak veň vbodá ještěří,

jenžto v sloup již zdál se zvrácen.

O junovo rámě teď

hrozivou se opřel silou.

„Nevystoupím v skalnou zeď

s hlavou od ran těžkých zpilou.

„Dolů sved mě, brachu, však,

ukaž stezku, znáš je všecky!“

A kam blýskl zpupný zrak,

zřít – hle! v tábor povstalecký!

„Chraň se vzdoru!“ Obří dlaň

juna na kraj srázu tlačí.

Ale jun se vrhá naň,

soptě hněvem: „Vyzvědači!

„Hade! Marným byl by boj,

žít neb umřít lze jen spolu, –

na cestu se, ďáble, stroj

v povstalecký tábor dolů!

„Nesmí zrádně s našich skal

slídič bratřím v srdce zříti!“

Silou sílu vzdorně spjal, –

střemhlav s Turkem v hloub se řítí.