Ve skalní sluji.

V propasti propast... A mezi skalami

sluj osamělá, černá, přísně chodci hrozí.

Krom’ ní však ani jedna skrýše nezůstala mi,

když lidé nepřijali mne a oslyšeli bozi.

Na prahu sluje, lidský prášek... Živly mluvily

ke mně svou řečí hromovou a prostou.

Blesk bílý svítil mezi vodami, jež k zemi pádily.

Cítil jsem: světy zvedají se, nové vegetace rostou.

O, dešti bleskuplný, lij se v kaskadách

na zemi žíznivou, na moji žíznivější duši,

nánosy rmutné starých let a těžký prach

smyj s údů, bouří omládlých, v nichž hoří krev a buší.

Dej nápoj jistoty mi poustevníků, kteří život poznali

a rozjasněným pohledem ho celý uviděli

ze skalních slují svých, kde se zvířaty spávali,

když přešli hranice, jež život zdánlivě na tisíc zlomků dělí.

Život, tož přechod z formy do formy a vznik a zmar,

pod plejadami hvězd jim jedinou byl harmonií,

světel, tónů, plynů, moří a lávy klokotný var,

sepjetí sil a živlů ve věnec, jenž nevadne a nepomíjí.

Vřel celý život kolem nich a oni sami jen

od vesnic daleko se s zvěří přátelili,

pohrouženi v svá dumání za šeptu hvězdných kantilén,

v souladu s harfou vesmíru sny zpěvné snili.

Jednotka v moři jednotek, já, s lidským národem

tisícerými vztahy jsem jak sítí pevnou spojen,

k tajemství poután krásou opojnou, jíž dává tato zem,

prach v prachu, vzlétám malinko, a neukojen,

chci vidět náplň života a život vířící,

jak v hloubi propastné ho sluncí svity zlatí...

Zářivý meteor po nebi zjasněném v tůň nekonečna letící

svádí mou duši do dálek, z nichž opojením znavena se vrátí.

Sám v sluji. Lidský prášek... Budu něm’ a tich’.

Bohům se vyhnu a lidem podám teplé svoje ruce,

když půjdou kolem v řadě do hutí a lích.

Člověk v sluji... A snad jenom srdce, které bije prudce..