VE SKLENÍKU

Na improvizované pryčně

a pod záštitou kalných skel,

zatímco venku poprchává,

svůj marný krotím vztek a žel...

Je věru směšno krátký život

si otravovat hloupostí,

jež tu tam jako po provázku

vytéká z lidské bytosti.

Tož často jak to luční kvítí

jsem šťasten každé na mezi,

i když snad před chvílí se po ní

přehnalo stádo hovězí.

Stačí mi vzduch a trochu světla,

šum vody, země malý kus;

jak cvrček před dírou si zpívám

a: Boha čtěte v synu Múz!

Však někdy pokazí mi všechno

ubohý člověk jediný,

pohodu každou otráví mi,

zhnusí mi světlé hodiny.

Jak netýkavka stahuji se

a couvám, klesám, vadnu pak.

Kams do zátoky pusté prchám

jak slané vody sytý vrak.

Tu nejmilejší je mi ticho,

jež dříme v teplém skleníku,

tu s pavouky a bylinami

sním o vzniku a zániku.

Na improvizované pryčně

a pod záštitou kalných skel,

zatímco lidé kdesi venku,

svůj marný krotím vztek i žel.