Ve sklepě Auerbachově.

Ó Muso, sladká družičko má,

ty, jíž svit divný v očích plane,

jež líbala’s mne svýma rtoma

na čelo záhy ustarané

a pro niž, běda, v žití mladém

bych málem byl už umřel hladem;

ó Muso, která’s měla pro mne

vždy jenom látky domácí, –

ať tak či tak, ať není skromné,

co časem v nitru burácí, –

já poctivě jsem říci toužil,

co v srdci svém jsem žitím nes’,

a přece jsem snad nezasloužil,

že bit jsem býval jako pes;

ó Muso, věčných bohů dcero,

jež druhdy, zanícení vzor,

jsi diktovala v moje péro

i žár i hněv i zášť i vzdor,

mladého snění čistý vznět

tak horoucí a plamenný,

a vše to, nad čímž moudrý svět

pokrčil vážně rameny;

ó Muso intimních těch chvil,

kdy také já jsem býval šťasten –

ba málem bych už nevěřil,

že také jednou býval čas ten;

ty, s níž jsem při měsíci bloudil, –

nu, byl jsem hloupý, mladý hoch,

než přísně jeden muž mne soudil,

že lyriky jsem nechat moh’;

ó Muso, která’s na Příkopy

mě vodívala druhdy, žel,

kde daktyl, jambus pětistopý

a trochej mnohý vypučel

v mé hlavě, básněmi se zrodiv,

jež v něžné sbírce vydal jsem

svým pánům současníkům v podiv

s titulním něžným obrázkem –;

Ty, Muso, tvář dnes sobě zastři,

jak já to činím ubohý:

tak dlouho páni kritikastři

mně šlapali tu na nohy,

až po způsobu velkých pánů

mně vidělo se říci: „Dost!“

A jednou v krásném jarním ránu

svou mládeneckou domácnost

jsem opustil, dal Praze vale

i pianu, jež nade mnou,

ach, stenávalo neskonale

pod čísi rukou hanebnou.

Svým hněvem ztresci toho, Pane,

kdo takto o můj život hrál, –

já jako ptáče polekané

již prchám, letím dál a dál...

Teď v Lipských ulic bloudím spleti,

jsem na náměstí jakémsi, –

ó čtenáři můj, jestli lze ti,

na sklenku vína zajděm si!

Že pojde z toho u nás klep?

Aj, kdo by po nás kámen hodil!

Hle, Auerbachův starý sklep,

nebožtík Göthe sem už chodil:

pan dvorní rada při víně

o politice se tu hádal

a časem v pozdní hodině

verš mnohý z Fausta v hlavě skládal.

Ten Olympický, Svrchovaný

v Germánů hrdém Parnassu

zář kolem šířil na vše strany,

nu, ale všeho do času –:

klassika titul básník má-li,

jej vlastně osud kletbou stih’:

svět klassiky, jak známo, chválí,

leč, jak též známo, nečte jich.

Buď pozdraven, ty vzácný sklepe!

svou zaprášenou perutí

minulost sama, zdá se, klepe

o starodávné klenutí,

své reflexe sem hází doba,

jíž slunce dávno nezáří,

epocha starší, než my oba,

oh, než my oba, čtenáři!

Zde dávno scházeli se k vínu,

než já jsem chodil do školy,

a mnohého z těch měštěnínů

už dávno hlava nebolí...

Kohosi zrak můj darmo hledal –

já v duchu zřel jsem zadumán,

jak tam v tom rohu asi sedal

Jan Wolfgang Göthe, starý pán...

Teď velebásně jeho sceny

tu některé jsou zobrazeny:

Faust pro vše slepý, němý, hluchý,

usednuv v dílnu tajemnou,

zaklíná všecky pekla duchy,

na prvním fresku nade mnou.

Dál s Mefistem už pikle kutí

a v porad oněch výsledku

zde prahanebně balamutí

svou zbožňovanou Markétku.

Ta po očku se dívá k pánu,

by odolala, není s to,

co se starou, hle, do altánu

jde obětavý Mefisto.

A další fresko scenu jeví,

jak milý Faust se pozdě kál,

a Markétka štká bez úlevy

a pláče, vzdychá a tak dál.

Je strašlivá to věc a nová,

je podobno to k nevíře,

a tuším, za ta smělá slova

jak vraha, lotra, kacíře

že na hrachu mě nechá klečet

náš krasomilec přemnohý:

já Göthe celého jsem nečet’

a nepřečtu as, ubohý!

Já vím, jsem červík proti němu,

já vážím si ho a jej ctím,

však srdce, srdce – poručte mu!

Já německy číst neumím.

To mladické jsou nerozumy

a budou u nás čím dál větší...

Vím, mnohý přítel krasoumy

že ruce spráskne nad tou řečí,

mně krutě za to vycinká, –

já nemohu si pomoc’ ale:

já nepřečet’ jsem Lessinga

a protivný mi neskonale

je Schiller, ať má velké jméno

a básník je as veliký,

jak s pomníků svých přes rameno

zří na nás, bídné červíky...

Však v nadšení mě přímo za to

z krajanů jeho strhli jiní,

jichž každé slovo ryzí zlato

a neobsáhlé dobrodiní

všem, kdo jsou smutni po světě...

Já jednu báseň z toho cechu,

bych sloužil naší osvětě,

všem dobrým duším pro potěchu

chci přeložit, když vůle boží

tu úlohu, ach, na mne vloží:

„Ty ryze německé své matky

německá dcero, zdráva buď!

Tvůj pohled německy tak sladký

dme štěstím německou mou hruď!

Německá rosa vůkol padá

po žhavém, praněmeckém dni, –

ó německá má vílo mladá,

v německý zrak mi pohlédni!

Německý večer kol se sklání,

německý kolem dýše vzduch,

ó dívko, německé tvé skráni

německý v lásce žehná bůh!

Hle, v německém tom podvečeru

německy sladce zní tvůj hlas,

tak německy jsi krásna věru,

i německy byť mlčela’s!

Německý smích ti plyne se rtů,

německým zvoní hrdlem tvým – –“

– I k německému jdi mi čertu

a zalkni se svým němectvím!

Ó hvězdičko ty mezi řádky,

ty věru jsi mi svitla v čas,

by z těchto cizích luhů zpátky

mne aspoň v mysli donesla’s!

Hvězdičko malá, budiž zdráva,

můj dík měj jménem těchto slok,

že, jak jen v balladách se stává,

učiníš se mnou jeden skok

přes hory doly, na sta mil –

až v Praze jsem se zastavil.

Je k sedmé večer. Ještě chvíli,

a opět zvonek ozve se

a dál to půjde mnohou mílí,

kam rychlovlak mne donese.

A zatím Praha – hola hej,

sem rychle ještě sklenku vína,

při víně věru nejkrásněj’

se zadumá a rozpomíná...

Ach, Praha má! Co dělá as?

Já vzpomínal už cestou v kupé

a stále teď si myslím zas,

co k divadlu teď nožek cupe,

co sličných zjevů přejde tam,

jimž z očí radost mládí sálá –

z niv germánských buď Pražankám

zde poslána má plná chvála!

Vzpomínka jedna druhou střídá.

Já vzpomínám a vidím v duchu,

jak život vře tam v šumném ruchu,

jak Ferdinandská naše třída

ve poetickou chvíli onu,

než v divadle se začne hrát,

se v šumu oživí a shonu,

jejž, cizí všem, přec vždy mám rád.

A rád mám přátel kroužek úzký,

ten Dlouhý stůl, všech stolů vzor,

rád měl jsem vždy ty denní schůzky

i přátel družný rozhovor.

Že přilnuli jsme k sobě blíž,

než ti, jichž náhoda jen svála,

já zvedám vám dnes tuto číš:

Buď s vámi zdar i láska stálá!

Zdar s vámi buď, ó přátelé,

jak sešli jste se v koutek známý, –

ó mnohé chvíle veselé

já prožil jsem tam mezi vámi

a vzpomenu si vždycky rád,

v tom životě, jenž hluše pílí,

jak mnohou utěšenou chvíli

jsem s vámi prožil kolikrát!

A proto se mi stesklo, žel,

když opouštěl jsem místa drahá

a když jsem ráno pohlížel,

jak za mnou v šeru mizí Praha.

A proto starý štít mne sved’,

že někdo stesk mi v duši hodil,

i proto, že sem Göthe chodil,

i proto, bych ten pohár zved’

a řekl: – Přátelé tam v dáli,

tu číši piju na zdar vám,

že věrně vy jste ke mně stáli,

já na vás věrně vzpomínám!

Buď s vámi rozmar s věčným jarem,

kéž hoře, které pátrá kolem,

se nikdy u vás nestaví:

v tom Auerbacha sklepě starém,

ó přátelé za Dlouhým stolem,

všem připíjím vám na zdraví.