Ve službách železného oře. (I.)

Jak by dravec střelou zasažený

byl to zařičel, tak děsný ryk

ze rtů zmodralých se choré ženy

ozval teď a v příští okamžik

bez vlády zpět kleslo její tělo.

V hlavách lože chudého v tu chvíli

bez hnutí a mlčky postavili

dva se andělé; jak padlý sníh.

bílé peruti měl jeden z nich,

křídlo druhého se nocí tmělo.

Zatím venku bouř se rozpoutala:

vichr burácel a hrom řval vzteklý,

nebesa co chvíli v ohni stála,

proudy vody s oblak na zem tekly.

Však ni blesku kmit ni hromu vztek

nevyrušil z bolných myšlenek

muže, který zdrcen klesl k loži,

u něhož teď truchlý posel boží

s bílým cherubem se objal právě –

s narozením smrt tu snoubila se;

mrtvé ženy líc ten zesinalou,

studené rty líbal zas a zase,

a když dcerku podali mu malou,

jako dítě vzplakal usedavě – – – – –

Křemena, jenž hlídačem se trati

po svém otci před rokem byl stal,

od chvíle, kdy ženu pochoval,

sotva někdo uviděl se smáti.

Krátký rok – a jaké to v něm změny!

Krásným snem už připadá mu jen

chvíle ta, kdy štěstím opojen

po boku své mladé, zdravé ženy

přes práh domku přešel poprvé.

Vzpomíná, jak tenkrát do krve

zarděla se jeho Anna drahá,

když mu šeptem zprávu onu sladkou

zvěstovala, že se cítí matkou.

Jak se těšil na ty chvíle blaha,

v loktech svých až bude hýčkat robě,

vášnivě až přivine je k sobě!

Netušil, jak draze zaplacen

malý tvor ten bude vytoužený,

největší to jistě ze všech cen:

žitím jeho dobré, věrné ženy. –

Mladý vdovec lásku neskonalou,

kterou Annu zahrnoval svoji,

přenesl teď na Marušku malou;

u ní není-li, je v nepokoji,

na ni myslí při každém svém kroku,

a když z pochůzky se po trati

do malého domku navrátí,

slza jemu zachvěje se v oku,

dcerka-li, jež podobna je matce,

na tatíčka usměje se sladce. –