Ve službách železného oře. (II.)

Minula dvě léta od těch dob,

nad věrnou co Křemenovou druží

na vždycky se zavřel tmavý hrob.

Maruška, jež ubohému muži

oslazuje trpké vdovství chvíle,

běhá již a žvatlá roztomile.

V kratičkém tak pokročila čase,

že jí teď už nepoděsí ani,

na stěně když signál z nenadání

zarachotí příchod vlaku hláse;

ba, teď často čeká na něj sama,

a když ozve se, hned ručinkama

zatleská a s vyjasněným líčkem

batolí se ihned za tatíčkem,

který u cesty, jež přes trať vede,

spustiv závory vlak očekává.

Oj, což zasvitnou jí očka smavá,

kterak se jí zardí líčko bledé,

mimo ni když s rachotem a v kouři

železný ten kolos náhle bouří!

Dráhy zřízenci ji všichni snad

znají už a každý má ji rád;

proto také často ku dítěti

s vlaku kornout cukrovinek sletí. –

Křemenova sestra Bohumila,

která dělala mu hospodyni,

jednoho dne bratru oznámila,

za měsíc že vdávati se míní.

Mladý vdovec neblahou tu zprávu

mlčky vyslechl a svěsil hlavu;

chmurný pohled do budoucnosti

rozvil se mu náhle před očima:

cítí, kterak záhy uhostí

v domku jeho nevlídná se zima,

pečlivá až odejde mu duše.

Bohumila bratra ve předtuše,

co se děje v jeho nitru as,

s účastenstvím pozoruje chvíli,

do klidu pak marně nutíc hlas

řečí svojí míří přímo k cíli:

„Odpusť, bratře, mé mi rozhodnutí;

že mně nelze jinak, dobře víš.

A teď upřímnou mou radu slyš,

k níž jen láska sesterská mne nutí:

Anně slzy tvé již nepomohou,

proto přestaň truchlit pro ubohou,

pomni na sebe a na své dítě,

aby nerostlo jak stromek planý,

který kloní se vždy, kam jen chce;

na místo své milované Anny

novou matku přiveď Marušce,

věř, že její láska uzdraví tě.“

Trapná je to chvíle ticha. Hle,

osudné již padlo ono slovo,

jehož vždycky srdce Křemenovo

v předtuše se obávalo zlé.

K Bohumile oči zdvihl krátce

a již zas je klopí v náhlém zmatku;

cítí pravdivost slov sestřiných –

a přec zdá se mu, že na památce

jeho Anny těžký páše hřích,

k novému že jemu radí sňatku.

Druhý den si Křemen dovolené

vyžádal a zašel na hřbitov,

ve stínu kde jasmínu se rov

nad ubohou jeho Annou klene.

Dlouho chýlil hlavu k místu tomu,

které jeho pohltilo štěstí – – –

A když k večeru se vrátil domů,

s tváří uklidněnou, která věstí,

v jeho nitru boj že ukončen,

oznámil své sestře vdovec mladý,

že chce poslechnouti její rady,

o tu ještě službu prose jen,

aby, ježto víc je v městě známa,

nevěstu mu vyhledala sama.

Ach, což bylo sestře o nevěstu!

Mohla mu jich napočítat ke stu –

Měsíc po té v domku hlídačově

slavila se týž den svatba dvojí:

Bohumila dala ruku svoji

panici a Křemen mladé vdově.