Ve službách železného oře. (III.)

Překrásně ten strážní domek leží,

v kterém hlídač Křemen přebývá;

divoké jej víno zakrývá,

okénka že jeho najdeš stěží,

před ním zahrádečka jako dlaň,

ale v létě stále plná růží,

za ním vysoká se zdvíhá stráň,

kde se k bukům útlé břízy druží,

několik jen krokův učiníš

od domku a tvoje prsa již

oddychují v tajůplném hvozdě.

Líbí se tu Křemenově ženě;

na růže je sice teď už pozdě

– neníť daleko již do jeseně –,

před domkem však zahrádečka zase

v jiné, podzimní se jeví kráse:

peřestých v ní jiřin plno nyní,

Líbí se též nové hospodyni

rušný život venku na trati,

na níž stále vlaků honba čilá;

z počátku se sice v závrati

pokaždé jí hlava zatočila,

uháněl-li těsně před ní vlak,

za nedlouho zvykla tomu však,

brva že se nehne v očích jejích,

i když rychlík pádí po kolejích.

Připadá teď často Křemenovi,

jak by žil zas život zcela nový,

zdá se, že i s čela jeho vrásky,

přečasně jež brázdit počaly je,

ztrácejí se na výsluní lásky,

kterou srdce jeho Marty bije.

A což Marušce je nyní blaze!

Dřív-li přece teta Bohumila

jejím choutkám někdy kladla hráze,

nová matka teď je prolomila;

dělá vše, co vidí na očích

buclatého toho andělíčka,

kterého jen stále laská, hýčká,

až i Křemen z ní si tropí smích

říkaje, že pro budoucí časy

na sebe tak důtky uplétá si. –

Ale nebe v domečku tom malém

není přece zcela bez mraku.

Křemenovi tenkrát ve zraku

zatmělo se lítostí a žalem,

se stěny když Marta odklidila

květovanou trepku na hodinky,

kterou Anna vyšívala milá;

za ní záhy ztrácely se z bytu

jiné na nebožku upomínky.

Křemen při tom, něžného pln citu,

jediným si nestěžuje slovem,

ale častěji teď nežli kdysi,

ve službě jak svobodnou má chvíli,

na odlehlý městský hřbitov pílí

a tam nad chudým své Anny rovem

vřelou slzou v bolu ulehčí si.