Ve službách železného oře. (IV.)

Dýchl seveřík – kraj ztrnul rázem;

přihnaly se černé mraky, z nich

za krátko se hustě sypal sníh,

příkrovem se těžkým kladl na zem.

Krutá zima vlády ujala se. –

Domek Křemenův v tom smutném čase,

s šerem večera kdy splývá den,

od všeho je světa odloučen,

daleko ač není nádraží.

Kam zrak zaletí, pláň bílá šírá,

od níž nápadně se odráží

peruť havrana, jenž hladem zmírá.

Smutno venku, sníh kde bez přestání

ostrý vítr do závějí shání;

smutno v jizbě, jejíž okna nízká

podivnými květy pokryl mráz.

Často teď se – často Martě stýská,

líně se jí smutný vleče čas,

často v trudné myšlenky se hříží,

z nichž i Maruščin smích zvonivý

vytrhnout ji dovede jen s tíží.

Křemen se jí proto nediví,

jen ji lituje a bolest cítí,

ke svému že připoutal ji žití

v této samotě, ač mohla snad

v městě trávit život plný vnad.

Spousty sněhu rostly venku denně.

Maruška se dosti nadiviti

nemůže té ve přírodě změně,

démantů kde na tisíce svítí;

největší však radost působí jí,

některý-li z bájných květů těch,

které obě okénka teď kryjí,

roztaví úst jejich teplý dech

a když za něj, než-li naděje se,

jak by vyzván kouzelnými slovy

čaroděje, vyroste květ nový.

K smrti teskno v zakletém je lese,

velkému jenž hrobu podoben;

pod obrovskou sněžné spousty tíží

stromy smutně větve svoje níží

jako v těžký ponořeny sen,

z něhož ani zvuk jich nevyruší;

ticho vůkol – hrozná, mrtvá tiš,

ve které snad leda uslyšíš,

kterak tvoje srdce v ňadrech buší

bledou bázní, krok by tebe vratký

nezavedl v rokli utajenou,

kde své brady plné jinovatky

skřítkové si lesní hladí v smíchu,

kalnou na ně prskajíce pěnou,

zabloudí-li chodec v lesním tichu

a v tu jejich říši zapadne.

Po cestách už nikde ani stopy,

všecko v moři sněhovém se topí

stále rostoucím den ode dne.

A přec jizba Křemenova prostá

dostala v tom hrozném čase hosta.

Jednou z rána s hloučkem nádenníků,

kteří denně určitý kus trati

zbavovali sněhu, na vozíku

přijel nový traťmistr; byl už

nemladý, však dosud statný muž,

Němec z pohraničních hor, což znáti

bylo v každém jeho tváře ryse,

který, ač byl mezi Čechy stále,

pohrdal jich řečí okázale

a jen stěží uměl smluviti se.

Traťmistr, jenž obával se dny,

do domku hned zašel hlídačova.

S Křemenem, jenž německého slova

neuměl, byl hovor nesnadný;

za to žena Křemenová mladá,

která se tím chlubívala ráda,

tři že léta „v Němcích“ strávila,

Herrmanna tak dobře bavila,

nepříjemně že jej překvapilo,

když se jeho podřízení s dráhy

před hlídačův domek dostavili

oznámit, že skončeno jich dílo.

Když se loučil s Křemenovou, chvíli

ruku její ve své podržel,

velký nad tím vyslovuje žel,

že mu je dnes odejít tak záhy,

zároveň však slíbil, v brzkém čase

dojista že sem zas podívá se.

Druhý den už Herrmann dostál slovu;

a že trať, jež za den vyčištěna,

přes noc sněhem zapadla vždy znovu,

byl tam denně. Křemenova žena

ráda jeho poslouchala šprýmy,

brzy také Maruška se malá

na jeho již příchod těšívala,

zanášelť ji dárky slaďounkými.

Jenom Křemen malou radost jeví

z jeho návštěv; smích ten vřeštivý,

drsná mluva, posuňky i zpěvy –

všecko se mu na něm protiví.