Ve službách železného oře. (IX.)

Příliš dlouho bylo Křemenovi

čekati až do prázdnin. Čím dřív

o dcerce se plné pravdy doví,

tím je lépe pro něj; takto živ

nechce býti v nejistotě trapné.

Bázeň-li pak jeho o dceru

není lichá, všecky síly napne,

aby hned ji vyrval klášteru.

Za týden jel Křemen za Maruškou.

V první chvíli, když se hnul s ním vlak,

hrozná úzkost byla jeho družkou,

ale záhy, když se jeho zrak

půvabem těch krajův opájel,

jimiž železný s ním oř teď jel,

úzkost mizela – a teď už v hrudi

blahý pocit volnosti se budí.

Včera ještě poddán povinnostem –

a hle, dnes už tak je svoboden,

jako v modré výši skřivan ten,

hrdélka jenž mnohým hýří skvostem!

Také obsah listu Maruščina

zdá se mu teď přirozený zcela.

Ubohá, co počíti si měla?

Jistě by tak psala každá jiná,

kdyby říkala jí do péra

kterákoli zbožná řeholnice

či snad sama matka kláštera. –

Náhle Křemen ztajil v prsou dech,

úžasu nach zbarvil jemu líce:

z šedých par se před ním z nenadání

vynořili horští velikáni,

odvěcí ti, věrní strážci Čech.

Křemen, který stále žil jen v kraji,

s obdivem a žasem patří na to,

na hlavách jak těchto obrů hrají

světla paprsky a žhavé zlato

na pyšná jim připínají čela.

Zpitý zrak se svezl v údolí,

sluch pak tuší, jak tam hlaholí

harmonie, jež se rozzvučela

kyvem zvonců skotu na hrdlech.

Jaký div, že dítě nezkušené,

které nyní žije v krásách těch,

pro ně na domov si nevzpomene?!

Volněj jede vlak, – jen malá chvíle –

a již Křemen u svého je cíle.

Dřív-li dojat hor byl velebností,

nezvyklým teď zmámen ruchem oním,

jehož všude kolem něho dosti;

šťastně-li se vyhne četným koním,

s povozy co stojí u nádraží,

do lidí v témž okamžiku vráží,

že se sotva stačí omlouvati;

nevýslovná teď jej úzkost chvátí,

že mu nikdo nechce rozumět,

na cestu když ptá se ke klášteru;

jako by tu byl už jiný svět,

jak by ani v Čechách nebyl věru – – –

A co bez rady tak stojí tady,

neznámý pán jakýs šedobradý,

poklepav mu na rameno lehce,

oslovil jej sladkou mateřštinou:

„Vidím, krajane, že nikdo nechce

rozuměti vašim otázkám.

Zdejší Němci od jakživa slynou

neukrotným záštím proti nám,

jediným se slovem neprozradí,

čeština že neznáma jim není.

A my Češi? Oj, což my se rádi

pochlubíme trochou švandročení,

jemuž „na handlu“ nás naučili!

Jestliže se nezměníme záhy,

marny budou všecky naše snahy,

právem naši sousedé pak milí

krčit budou nosy nad námi. –

A co v klášteře?“ teď neznámý

přerušil proud řeči. – „„Mám tam dítě.““ –

„Tedy jste z těch otců zpozdilých,

kteří na svých dětech páší hřích

do velké je vhánějíce sítě,

kterou lovci duší obezřelí

na všech stranách u nás rozestřeli?

Mnohý otec nepomyslí ani,

z nepřátel že sesílených řad

v budoucnosti vlastní dítě snad

otcovské mu srdce nejtíž raní,

až se bude za to styděti,

že se v české narodilo chatce,

až se bude otci smát a matce,

mluvícím jen sprostou českou řečí – –

Avšak dosti! Vám snad nebezpečí

nehrozí, snad na svém dítěti

nedočkáte bolesti se té.

Odpusťte, že zarmoutil jsem vás,

vidím, že to těžce nesete;

o něčem teď jiném mluvme zas!“

Neznámý pak jal se Křemenovi

ukazovat památnosti města,

mimo něž je právě vedla cesta,

ale ránu, již mu svými slovy

zasadil, už nemůž’ zaceliti;

Křemen jde jak ve snách, v duši cítí

ostří výtky – žel! – tak oprávněné;

myšlenka, že na dcerušce svojí

páše hřích, krev do hlavy mu žene,

zraky zdvihnout od země se bojí – – –

Než se nadál, v klášterní byl bráně.

Zabušilo srdce mu a skráně

zrosil pot; jeť jednou pod střechou

s Maruškou! Ach, jaké bude asi

s dcerkou shledání? – To útěchou

pro něj skoro, když mu vrátná hlásí

češtinou až hrůza zkomolenou,

dívenky že u stolu jsou Páně;

uklidní se aspoň. Uhladiv

vlasy, zpocené jež kryjí skráně,

chodí po chodbě. Hle, za tou stěnou

jeho dcerka pobožně se modlí,

poklad, bez něhož by nebyl živ!

Chodí – chvíli u dveří zas prodlí,

na klíčovou dírku ucho klade,

slyší modlící se hlásky mladé,

mezi nimi Maruščin též tuší.

Náhle jak by proud jej polil vřelý –:

u kaple se dvéře otevřely.

Co v tu chvíli dělo se mu v duši,

jaký rej v ní vířil myšlenek,

když tak schoulen v okna výklenek

pozoroval dívek řadu dlouhou,

kterak v jeho srdci bázeň němá

střídala se s radostí a touhou,

vylíčit mé péro síly nemá.

„Maruško!“ teď vzkřikl – ale rázem

oněměl; ta, kterou volal tak,

vzhlédla k němu, zarděla se, na zem

upřevši pak rychle plachý zrak

šla, jak kdyby nebylo ho tady.

Chuďas Křemen – nemůž’ s místa ani;

čekal, až jej dcerka z nenadání

uvidí, že vytrhne se z řady,

k němu přiskočí a – jak to zhusta

dělávala doma jako dítě –

pověsí se na šíj mu a hbitě

polibkem mu dlouhým zavře ústa.

Zatím hle! se dcerka stydí zaň,

za jeho se šatstvo stydí chudé,

za tu jeho hrubou, tvrdou dlaň – – –

Křemen myslí, nejlépe že bude,

klášterní když ihned za ním dvéře

zapadnou a on se bez prodlení

na nádraží opět odebéře –,

ale hned zas úmysl svůj mění:

neodejde, promluví s ní dřív!

Kterak jen byl bláhový! Ký div,

nenadálým jeho zjevem-li tu

dívka byla pomatena zcela?!

Nevěděla ani snad, co dělá.

Ach, vždyť ani neměla by citu,

kdyby toho zapřela, jenž vezdy

hotov byl jí snésti s nebe hvězdy – – –

Za hodinu jedna z řeholnic

uvedla jej do hovorny, v níž

oko jeho nevidělo nic

nežli velký mezi okny kříž,

několik pak židlí kolem stolu.

Chvíli byl tam sám, pak dveřmi tiše

vklouzla jeho Maruška a spolu

sestry dvě, z nichž jedna abatyše.

Ó, že neposlechl hlasu jen

radícího, by se vrátil domů!

Mohl aspoň zůstat ušetřen

scény, při níž srdce pukalo mu!

Jeho dcerka, jeho Maruška,

která jemu celým byla světem,

u jejíhož probděl u lůžka

mnohou noc a rozechvělým retem

šeptal modlitbu, když jenom málo

zlověstným jí ohněm čílko vzplálo,

Maruška, jíž ústka švitořivá

líbával, jak probudil se den, –

před jeho teď políbením skrývá

v náruči se chladných cizích žen!

A když na domluvný jejich hlas

rty se dotkla jeho ruky, hned

pečlivě si utřela je zas,

jak by smrtící z ní dýchal jed.

Křemen chvíli stál jak zkamenělý,

nepromluvil, vzdech se vydral pouze

ze rtů, jež se zimničně mu chvěly,

v nezkrotné teď náruč rozpial touze –

a když jeho před objetím zase

za jeptišky dcerka ukryla se,

vyřítil se ze dveří a dál

prchal chodbou, ze vrat na ulici,

pot se hnal mu po zardělém líci,

v šíleném pak běhu neustal,

až teď v širém ocitnul se poli.

Dlouho bloudil venku, málo však

ohlížel se krásné na okolí,

jeho krví podlitý byl zrak

stále upřen k zemi; v sluch mu též

nešvitoří píseň skřivanova,

jež se nese s modré výše, než

stále bouří v něm ta hrozná slova,

jimiž neznámý byl krajan před ním

odhalil Čech trudnou budoucnost;

není-li z těch zbloudilcův on jedním,

kteří stavět pomáhají most,

po němž děti české dědiny

přecházejí v náruč, ciziny?!

jak je bídný! – Ó, že Anna drahá

nevzala ho raděj dříve k sobě,

nežli ve vlastního dítka vraha

proměnil jej osud v kruté zlobě!

Jak je bídný! Oč by bylo lépe,

kdyby žlutá hlína tížila ho,

do níž jeho zahrabali blaho,

jeho Annu! Ó, že ještě tepe

ubohé to jeho srdce, které

zasáhly již rány tisíceré! –

Pásmo trudných myšlenek se náhle

přetrhlo, když ve sluch nešťastníka

zalehlo teď zapísknutí táhlé.

V Křemenovi ve chvíli tu vzniká

myšlenka, zda neměl by se snad

pádícímu tamto rychlíku

v náruč vrhnouti a ve mžiku

ubohý tak život dokonat – –

Myšlenka jen, že by z jeho činu

přihnala se bída na rodinu,

od skoku jej zdržela a světu

vrátila; chvěl na celém se těle,

mimo něj když v závratném teď letu

bouřil vlak, a když už zmizel v dýmu,

oči zkalené a zkrvavělé

vděčně zdvihl k nebi, jako by mu

činil díky, na dnešní že pouti

nedalo mu v hříchu zahynouti. – –

Rozhlédl se. Co v tom světě krásy,

o níž pějí steré ptačí hlasy

chvalozpěv! A hle, on z toho ráje

před chvílí chtěl prchnout bez rozvahy,

v neznámé chtěl odejíti kraje,

osudné chtěl překročiti prahy,

za nimiž už čas se neměří – – – –

Proč by zoufal, hynul v beznaději,

čas že, tento lékař nejmocnější,

sílu svou též jeho na dceři

ukáže a změní mysl její,

otcovu pak bolest ukonejší?! –

Ach, vždyť ztraceno nic ještě není!

Domů odjede a postará se,

aby jemu klášter bez prodlení

vydal dceru; až jen zase bude

u tatíčka ve světničce chudé,

nevábena lichou nádherou,

zajisté se v krátkém změní čase.

Křemen ožil novou důvěrou,

jeho duch zas nových nabyl sil;

do města však, které urvalo mu

jeho dítě, již se nevrátil;

jak byl zvyklý – byltě dráhy sluhou –

po trati šel na stanici druhou,

odtud pak se vlakem vrátil domů. –