Ve službách železného oře. (V.)

Přešla zima, poslední již sníh

jarní slunko z dolin vypíjelo.

V přírodě je všude ples a smích,

ale Křemen častěji teď čelo

kaboní, než v smutných zimních dnech;

vždycky se tím pyšnil, že je Čech,

a teď často musí od Herrmanna

vyslechnouti výsměch bodavý,

že již Čechům vyzvánějí hrana,

Němec že je záhy udáví

a že Křemen jistě v brzké době

slabikáře německé rád sobě

opatří a louskati je bude.

Křemen vždycky sobě na noviny

potrpěl a po nich slídil všude,

věděl tedy, dávno laskominy

na Čechy že soused lačný má;

a že vlastníma též očima

viděl, co se kolem něho děje,

člen že každý oné společnosti,

které slouží on již léta dlouhá,

všemu českému se pouze směje,

že i syn se vlastní matce rouhá:

proto soudil, že je povinností

každého, v kom nevyhasl cit,

vší svou silou k tomu působit,

aby – s ním ať cokoli se stane –

los se změnil vlasti utýrané.

Někdy sic i jeho naděj mizí,

marným se mu zdává namáhání

zachrániti národ, který sklání

dobrovolně šíji pod jho cizí.

Ale z ponurých těch myšlenek

vždy zas vytrhne se, v kronice-li

jako v zrcadle zří onen věk,

s netajenou úctou svět kdy celý

patřil na Čechie velké syny;

ne – ne, nelze tomu uvěřiti,

že by jeho drahé domoviny,

která již již ve propast se řítí,

nezadržel dobrý anděl její,

který nad ní bděl i v dobách těch,

vrah kdy na svých ořů kopytech

byl by roznesl ji nejraději – – – –

Jednou žena Křemenova muže

překvapila takovými slovy:

„Slíbila jsem včera Herrmannovi,

na nás jistě počítat že může,

pomocí že svojí přispěti

chceme jeho chvalitebné snaze,

aby v našem městě pro děti,

jejichž rodičové slouží dráze,

německá se zařídila škola.“

Křemen, jemuž za ženiny řeči

před očima dělala se kola

a pěst svírala se jako v křeči,

beze slova k zemi zíral chvíli,

až pak ze vší rozkřikl se síly:

„Ženo, zde jsem pánem já – ty ne!

Proto věz, než německé bych škole

svěřil svoje dítě jediné,

žebrácké že uchopím se hole,

ba že dítě, vši svou naději,

pod rychlík bych hodil raději“ –

„Jenom zvolna!“ Křemenová vece.

„Tvého křiku nebojím se věru!

Sám-li’s hloupý, proto ještě přece

nemusíš snad hloupou míti dceru.

Rád buď, že jí příležitost kyne,

by se naučila německy;

němčina je, ne-li nad všecky,

aspoň nade mnohé řeči jiné,

kdo ji zná, ten projde celým světem.

To jen ta tvá hloupá česká hlava

nepochopí, jaká se tu dává

příležitost vzácná našim dětem.“

„Ani slova dále!“ vzkřikl teď

Křemen hněvem bledý. „Raděj hleď,

aby přestaly ty divné řeči

o tobě a traťmistru, jenž o tě

takovou prý dojemnou má péči,

by ses netrápila o samotě.

Však jen až mně dojde trpělivost,

rázně tomu Němci ukáži,

vetřelci jak, jenž nás uráží,

u nás dávati jsme zvykli výhost!“ –

Při tom Křemen pádnou svojí pěstí

na stůl udeřil, a jeho žena,

změnou v jeho tváři, která věstí

svrchovanou zlobu, poděšena

v křečovité vypukla teď štkání.

V tom se Herrmann zjevil ve světnici;

na pozdrav mu neodvětiv ani

vyšel Křemen zsinavělý v líci.

V domku hlídačově častý host,

jenž tam vždycky chodíval tak rád,

nezdržel se dlouho tentokrát,

a když vyšel, taková jím zlost

lomcovala, na rudém že čele

naběhly mu modré pruty žil,

zimničně že na všem chvěl se těle,

až se posléz trochu utišil

jeho vztek, když ze rtů zmodralých

proudy nadávek se draly zlých.