Ve službách železného oře. (VI.)

Domku, z něhož odešel tak spěšně,

vyhýbal se Herrmann dlouhý čas;

teprve když v květu stály třešně,

poprvé se objevil tam zas.

Křemen před chvílí byl vyšel z domu;

a když s pochůzky se po trati

vrátil, divil nemálo se tomu,

když svou ženu viděl plakati.

Křemen doma od onoho dne,

pro traťmistra se ženou co svojí

v rozmluvě se utkal osudné,

nepromluvil. Také dnes se strojí

tvářiti, jak by se ani málo

Martiny ho nedotekly slzy;

darmo však se přetvařoval: brzy

jíní kolem jeho srdce tálo,

a než by se nadál, ovíjí

pravici jí náhle kolem pasu,

retem pak se dotknuv hebkých vlasů

táže se, co k slzám nutí ji.

Zdvihla hlavu, s líce setřela

slzu, která právě tryskla z oka,

potom děla vzdychši ze hluboka:

„Byl zde Herrmann.“ – (Chmuru do čela

muži vehnala tři tato slova.)

„Přišel z rozkazu prý přednostova.

Tam tu listinu prý“ – (při tom stranou

vzhlédla na skříň patrného stáří) –

„přečísti si máš a podepsanou

odvésti máš zítra v kanceláři.

Kdybys prý však svým ji podpisem

opatřiti nechtěl, v krátké době

máš se vystěhovat; oni sem

povolnějšího prý vezmou sobě.“

Zahleděl se Křemen do listiny –

a již houstnou v jeho čele stíny.

Při útoku onom velikém,

který strojí naši nepřátelé

na národní naše žití celé,

má se státi spoluvinníkem?

Cokoli kol něho ať se chystá,

on se zrádcem nikdy nestane,

byť i hlad mu hrozil – ne a ne!

Svět je veliký, v něm dost je místa,

a když tady od úst jemu berou

chleba skývu trpce zaslouženou,

jinam půjde se ženou a dcerou – – –

Nemýlí se? Půjde-li též s ženou?

Bude-li as Marta míti dosti

odvahy, by kráčela s ním všude,

do nejisté, temné budoucnosti,

bídnější snad přítomnosti chudé?

„Co teď počneš?“ náhle nesměle se

Marta táže; Křemen jasně cítí,

její hlas že nezvykle se třese.

„„Co mně zbývá, nežli jinam jíti?!““

„Dobře máš, vždyť všude je zem Páně.“

Řekla to tak pevně, odhodlaně,

překvapen že pohlédl muž na ni,

nechtělť věřiti svým uším ani;

avšak ve tváři se Martině

nepohnul ni sval a na muže

její zrak tak hledí nevinně –

ne, to přetvářka být nemůže!

Dojat takou oddanosti měrou,

kterou jevila v tu chvíli žena,

Křemen náhle chut měl tisícerou

vrhnouti se před ní na kolena,

ruce zlíbat jí a prominutí

žádat, že k ní nedůvěřiv býval;

ale signál rychlíku jej nutí,

aby utlumě ten citu příval

šel, kam volala jej povinnost.

Dávno rychlík přes železný most

s rachotem se přehnal, zmizel v dáli,

ale Křemen dosud tady stojí,

jako kdyby rozmýšlel se, má-li

ještě v chaloupku se vrátit svoji...

Rozhlédl se. Sladké kouzlo máje

na všem leží. Bílých květů tíž

visí se stromů, v sen brzo již

dovádivý větřík zkolébá je,

proto také ještě ze rtů všech

večerní jak modlitba se nese

něžných jara dítek vonný vzdech. – –

Co jen se to děje nyní v lese?

Od božího rána do večera

opeřenců malých píseň sterá

hlaholí tam, zvoní, lká i jásá,

sluch že opájí ti věčná krása

nevystihlé, rajské melodie;

a ten vzduch, jenž vane k tobě nyní

z chrámu toho tajůplných síní –

plnými jak doušky hruď jej pije!

Dlouho jeho zrak se toulal v dáli,

pak se vrátil lesa na úbočí,

na němž fialky se v tlumech smály;

a jak hleděl, náhle cítil, v oči

slz že horkých dere se mu příval.

Hle, ta místa, na nichž skotačíval,

dokud neznal, starostí co tíž!

Dávno jaro odkvetlo mu, již

léta na mále a zvolna hlásí

pochmurná se jeseň, v jeho vlasy

nejedna již bílá nit se vpletla,

ale dosud jako hvězda světlá

z mládí vzpomínky mu září v duši.

Sotva očka prvních sedmikrás

usmála se z mladé trávy zas

na svět, který teprv jaro tuší,

stálým hostem šumného byl hvozdu;

věděl o všech jeho tajnostech,

o ztajených oku hnízdech drozdů,

o místech, kde v měkký, kyprý mech

bořívá se noha nejhlouběji,

o studánkách pod ním ukrytých,

ptáčata kde žízeň ukájejí,

o místě, kde ozvěny ti smích

třikrát každé zavýsknutí vrátí.

Od lesa pak zrak se svezl k trati.

Hle, ten domek a ta zahrádka,

po níž teď se dlouhé stíny stelou,

kterak srostly s duší jeho celou!

Matčina v tom domku pohádka

uspávala bezstarostné dítě,

píseň budila je na úsvitě.

Léta byla radost hostem v chatce;

první hoře do ní přiletělo,

jinoch – syn když milované matce

křížek dělal na stydnoucí čelo;

pak už častěj našlo cestu do ní:

ještě bol se nad otcovou smrtí

neztišil – a nový zas jej drtí,

nad mrtvou kdy ženou muž se kloní.

Na sta vzpomínek jej k domku víže –

a teď musí s ním se rozloučiti –

snad už zítra; náhle Křemen cítí,

na prsa že zlá mu lehla tíže,

hrozný tlak vždy stoupá výš a výše,

že se jemu stále hůře dýše,

z hrdla palčivost se dere v ústa,

na oči se mlha klade hustá,

stále hustší, na chvějné až řase

v horkých slzách rychle rozplývá se – – –

Bůh ví, jak byl dlouho Křemen venku.

Do domku když vešel v pozdní době,

psací náčiní si ze přístěnku

přinesl, pak za stůl sedl sobě,

dlaní přejel oči, zvolna péra

chopil se a listinu tu, která

takový mu způsobila žal,

chvějící se rukou podepsal.

Chvíli seděl mlčky, pak se k ženě

obrátil a temným hlasem prál:

„Podepsal jsem – zůstanem tu dál!“

Marta na něj jako udiveně

pohlédla a zašeptala skromně:

„Jak si přeješ; ty jsi pánem v domě.“

Ale náhlý v očích blesku kmit

jak by děl: Jsem zvyklá vítězit!