Ve službách železného oře. (VIII.)

Dopis, který po nějakém čase

od Marušky přišel, po německu

hlásající jenom chválu všecku

o kláštera nevýslovné kráse,

že se jí tam žije jako v ráji,

ani trochu že se nestýská jí

po rodičích ani po domově, –

zjitřil ještě v nitru Křemenově

ránu, která dosud nezhojena.

V okamžiku tom, když mu jej žena

překládala, mhu měl před očima,

v těle s horkem střídala se zima,

bylo mu, jak byl by z nenadání

dostal pěstí do zpocených skrání.

Chtěl by na tom listě viděti

stopy slz, jež jeho dítěti

z oka tryskly po domově steskem;

chtěl, by z něho ne jen volal pouhý

pláč, než aby nezkrocené touhy

úpěl nářkem po tom kraji českém,

po domečku rodném, po zahrádce,

po pečlivém, dobrém tatíčkovi.

Místo toho suše jen a krátce

domova se několika slovy

dotekla. Muž sama sebe ptá se:

To že psala dcerka moje milá?

Možná-li, by tak se v krátkém čase

domovině byla odcizila?

Tak-li nyní již, jak bude dál?

Bál se kláštera, však že tak záhy

jeho dítě svede s pravé dráhy,

toho přece jen se nenadál.

S Křemenem se všecko vůkol točí.

Ó, že nemůž’ hned se rozjeti

k jedinému svému dítěti,

na vlastní by přesvědčil se oči,

zlověstný list onen pravdu dí-li!

V noci Křemen nezamhouřil oka,

vzdychal jen a sténal ze hluboka,

zdálo se mu, lítostí že zšílí.