Ve službách železného oře. (VIl.)

Druhý rok už do německé školy

chodí Maruška a v němčině

k radosti se tuží matčině;

Křemena však často srdce bolí,

často duši výčitka mu rve,

to že jednal krásně svědomitě,

pro bezmezné sobectví když své

obětoval jediné své dítě.

Cítí, jakým slabochem byl v chvíli,

listinu když podpisoval zradnou,

pro kterou ať kletby jeho padnou

na ty, kdo jej k tomu přinutili!

Nebylo však jedné chyby dosti;

za nedlouho ještě mnohem dál

Křemen zabředl v své povolnosti.

Herrmann, jenž se lepším už mu zdál,

– dějíť jeho návštěvy se nyní,

na trati když Křemen zaměstnán, –

před Martou zas nový odkryl plán:

bude nejlépe, když její dcera,

která v němčině tak zjevné činí

pokroky, kams půjde do kláštera,

v cizí by se utvrdila řeči.

Darmo Křemen námitky má steré,

darmo na veliké nebezpečí

ženě svojí ukazuje, které

českým dětem hrozí v klášteřích,

z českého kde jejich původu si

potupný jen každý tropí smích,

kde se české srdce zapřít musí;

za nedlouho Marta odvážela

Marušku, kam Herrmann poradil:

v horském městě při hranicích zcela

daleké byl jejich cesty cíl.

S Maruškou se z domku hlídačova

odstěhoval veselosti duch.

Křemen nyní pro všecko je hluch,

stále bloudí domkem beze slova,

těžké myšlenky mu víří hlavou,

jež se denně níže k prsům kloní,

kam jen hlédne, všude vidí smavou

tvářinku a zmírá steskem po ní;

přečasto, když sám je ve světnici,

opatrně zamknuv dříve dvéře,

ze šatníku drahé dcerky béře

starou sukénku, ji tiskne k líci,

celuje a v usedavém pláči

nejednou ji horkou slzou smáčí.

Za to Marta teď je šťastna zcela;

zbavilať se mluvné svědkyně,

která vedle muže jedině

ve hříšné jí lásce překážela.