Ve službách železného oře. (X.)

K zemi snesla se svými se taji

tichá noc, s ní luny vzešel jas,

ke svému když domku Křemen zas

po trati šel volně od nádraží.

Vědomí, že v rodném zas je kraji,

srdce jeho nevýslovně blaží.

Ach, co jen už nachodil se tudy!

V mrazu vražedném i v děsném žáru,

ves kdy život zmírá v suchopáru,

tmavou nocí blesk-li šlehá rudý,

stoleté když duby vichr kácí, –

on vždy tudy musí za svou prací.

Co tu proň je vůkol vzpomínek!

O života útrapách i kráse

mluví k němu každý kamínek,

bezcílnou jenž hmotou jiným zdá se.

V tomto záhybu – rok tomu nyní –

muže zachránil, jenž zrazen ženou

– jeho Marty dávnou přítelkyní –

pod vlakem smrt hledal vytouženou.

Jak se zachvěl při vzpomínce na to!

Ejhle, zdali sám též dnešní den

zbabělcům těm nebyl podoben,

kteří po osudu prvé ráně

zoufale hned odvrhují zbraně

a svůj život zahazují v bláto?!

Náhlým blahem zajásal teď v duchu:

známé zvuky signálu – vždyť zněly

s jeho domku! – zalétly mu k uchu;

domeček ten jeho osamělý

blízko již, v něm zlatý klid mu kyne!

Za celý den na svou ženu ani

nevzpomněl si pro starosti jiné.

Jistě zpráva o Marušce raní

také ji; však zda též nevyléčí

z chorobné jí lásky k cizí řeči?

Ba, vždyť její nejvíce to vinou,

Maruška že zhrdla domovinou,

její vinou to a – Herrmannovou!

Ať je za to Němec onen klet! –

Co k nim Herrmann přestal docházet,

k životu chuť Křemen cítí novou,

mocně zase denní po práci

krb jej k sobě vábí domácí.

Také teď se těší, jak si v klidu

doma pohoví, jak zapomene

brzy na všecku tu lidskou bídu,

duha míru jak se nad ním sklene,

A hle, tu již domek! Právě v síni

ozvaly se kroky. Marta snad?

Ach, ta jistě šla již dávno spat – –

Straka je to, hlídač, který nyní

koná za něj službu. Člověk ten

posvítil si ve tvář Křemenovi

a, jak jeho zjevem pomaten,

sotva těmi přivítal jej slovy:

„To jste vy?“ – „„Ba já jsem; spí má žena?““ –

Ticho bylo po té malou chvíli –

„„Neslyšíte? Ptám se, žena spí-li.““

„Nevím, jak bych řekl vám tu věc.

Můj ty Bože, ale pravda přec

nemůže vám býti zamlčena –“

„„Co se stalo?““ ptá se Křemen plaše.

„„Rychle mluvte!““ – „Pryč je žena vaše

a s ní ztratil traťmistr se též.“

Jako když jej pěstí udeří,

zavrávoral Křemen do dveří

šeptaje jen: „„Lež to, pouhá lež.““

Ale sotva vkročil do světnice,

poznal hned, že muž ten pravdu děl;

nad spoustou, již tady uviděl,

na smrt jemu zesinala líce:

skříně dvě i truhla zotvírány,

z nich pak všecko ztratilo se – šaty,

prádlo, peníze i kroužek zlatý,

který dostal od ubohé Anny.

Na stole pak našel lístek malý:

„Nehledej mne! Jediné mám přání,

bychom se již nikdy neshledali!“ –

Klesl na židli a oči dlaní

zakryl si, však za málo již chvil

se svého se místa vzchopil prudce,

vyšel na trať a tam promluvil

na Straku, jenž na vlak čekal v budce:

„Vystřídám vás, jděte si jen domů!“

Straka dal mu svítilnu a záhy

zmizel ve tmě – – – Vzduch byl klidný, vlahý,

z dáli jak by duněl rachot hromu –

nákladní to vlak se rychle blíží.

Teď už nezní hukot onen temně,

nyní blízko Křemena již země

zachvívá se pod ohromnou tíží – – –

Svítilnu teď Křemen odhodiv,

na koleje vrhl se – – Však div!

V ráz teď mocnou uchopen je paží,

zdvižen s kolejí a odhozen;

nadarmo se vymknouti jí snaží,

bezmocně se třtinou třese jen

vida, kterak netvor kovový,

který mohl rázem rozdrtiti

života mu těžké okovy,

mimo něj se s hlukem do tmy řítí – – –

A když hukot vlaku zmíral v dáli,

Straka, který v nejistotě, má-li

domů jít či zůstat u přítele,

vrátil se a přišel právě v čas, –

ubožáka, jenž se dosud třás’,

v domek odvedl a do postele

uložil. – Noc Křemen blouznil celou

v horečce, a teprve, když den

oknem smál se v jizbu osamělou,

klesl v spánek bděním přemožen...