Ve službách železného oře. (XI.)

Po té hrozné noci Křemena

dlouhá nemoc upoutala k lůžku,

proto rychle psali pro Marušku.

Dívka přijela – a proměna

stala se s ní rázem, brzy zcela

na klášterní život zapomněla;

na nic ani myslit nedovede,

nežli tatíčkovo na pohodlí,

u jeho se lůžka stále modlí,

často líbá tváře jeho bledé.

Posléz přece přirozená síla

nad nemocí trapnou zvítězila.

Obvyklou zas Křemen službu koná,

ale často smutně hlavu sklání,

často oči zakrývá si dlaní;

více bolesti než rána ona,

kterou jemu Marta zasadila

a jež dosud zahojena není,

působí mu hrozné pomyšlení,

že zas brzy dceruška mu milá

odejde a zůstaví jej hoři.

Často již byl odhodlán, že s dcerou

rozhodně si o tom pohovoří,

obavou však vždy byl zdržen sterou.

Konečně se jazyk rozvázal mu.

Večer byl a Maruška teď právě

dozpívavši vroucně slova žalmu,

který Křemen slýchával tak rád,

na lůžko se chtěla odebrat;

a jak nyní k tatíčkově hlavě

sklonila se, chtíc jej polibit,

vášnivě ji náhle v náruč chyt’,

zlíbal ji a šeptal zajíkavě:

„Maruško, kdy zas mne opustíš?“

S údivem se zahleděla naň,

potom ke rtům tisknouc jeho dlaň

zavzlykala: „Nikdy – nikdy již!“

Po těch slovech jaká to jen změna!

Myšlenky se trudné daly v let,

ve chvíli tu sotva viděl svět

šťastnějšího muže nad Křemena;

náhle uprostřed čtyř jeho stěn

bylo jemu těsno, musil ven

do přírody boží, v noční chlad,

hlasitě by mohl zajásat – – –