Ve službách železného oře. (XII.)

Minula tři léta. Mír, jenž zas

usídlil se v domku Křemenově,

ničím není rušen celý čas;

v pokoji tam žije otec s dcerou,

a když chmury v duši se mu derou,

na chudičkém pod jasmínem rově

pokleká, tam u milené ženy

vždy zas nalezne mír vytoužený.

Po třech letech klid ten porušen

příhodou byl zvláštní z nenadání.

Bouřlivý byl, smutný zimní den,

po delší již dobu slunce ani

neukázalo své tváře zemi,

nebe stále plno mraků, z nich

v chomáčích se hustých sypal sníh.

Po trati šel Křemen, náhle v chůzi

ustal však, když uviděl pln hrůzy

lidské tělo mezi kolejemi.

Hned zas zrychlil krok, však poděšeně

vzkřikl teď – zřelť ve tvář svojí ženě!

Jaký pohled! Statná žena kdysi

pouhou kostrou, veta po vší kráse,

špinavý a zvetšelý jí šat

s hubeného těla v hadrech visí,

z očí hledí zoufalství a – hlad.

Beze slova k ní se naklonil,

a že neměla ni tolik sil,

se země by sama vzchopila se,

v náruč pojal ji a nesl domů.

Maruška ni uvěřiti tomu

nemohla, že je to matka její,

zplakala by nad ní nejraději,

na pokyn však otcův potlačila

slzy a hned vyšla ze dveří,

aby jako hospodyňka čilá

připravila pro ni večeři.

Chvíle oné Marta ke zpovědi

užila; jí vázl v prsou dech,

zimničně se rtové třásli bledí,

když se jala o útrapách všech

vyprávěti, kterých zakusila:

Herrmann, jenž se brzy nabažil

její lásky, prostopášně žil,

ji pak mořil hladem, všecka síla

rychle že se ztrácela jí z těla;

nejednou se domů vrátit chtěla,

ale stud ji zdržel; teprve

nedávno, když Herrmann v opilosti

surově ji ztýral do krve,

rozhodla se, že se rázem zhostí

života, jenž byl jí břemenem;

v rodnou pak by pohřbili ji zemi,

s velkou bídou dovlekla se sem,

smrt by našla mezi kolejemi – – –

Za té řeči za dubovým stolem

seděl Křemen mlčky, beze slova,

nehnutě jak socha mramorová,

ale srdce zmíralo mu bolem.

Když pak chorá žena slabým hlasem

zašeptala: „Těžce zhřešila sem,

vím, že pro mne není slitování“ –

slzám pak už nebránil se ani,

osmáhlá jež smáčely mu líce,

rychle vstal a v náhlé citů změně

ruku stiskl ubohé té ženě.

Ve chvíli tu vešla do světnice

Maruška a na stůl postavila

prostou, chudou večeři. V témž čase,

nad talíř jak Marta nahnula se,

poslední ji opustila síla,

tvrdý spánek sklížil víčka jí.

Darmo otec s dcerou čekají,

až se vzbudí. V pozdní noční době

na své Křemen odnesl ji lože,

sám pak teprv k ránu na rohože

do komůrky těsné lehl sobě.

Silné dojmy, kterých zažil dnes,

s víček jemu spánek odháněly,

myšlenky se honily mu v hlavě;

teprv když se vršky stromů rděly

pod polibky slunce, na nebes

klenutí jež vyhouplo se právě,

snět se holá v mrazném chvěla vánku,

smiloval se nad ním bůžek spánku, –

na krátko však pouze; brzy zas

Maruščin jej rozechvělý hlas

volal k loži Marty zmírající.

Přišel pozdě – nežila již žena,

ale úsměv v zesinalém líci

hlásal mu, že šťastna zemřela,

od zklamaného když manžela

těžká vina ta jí odpuštěna – – – –