Ve snách. (I.)

Že v moři na dně ležím, se mi zdálo;

tam lůžko z kapradí mi bylo stláno,

a nade mnou se moře zelenalo;

a nad tím mořem – moře blankytové,

a po hladině nebes zlaté slunce plove. –

Mně zdálo se, že ležím na dně v moři;

však bez života, bez pohnutí, citu;

ni zvuk si cesty k duši neotvoří,

a duše – jak by zdřímla bez zásvitu.

Ni srdce se mi v těle nevzbudí,

ni ztuhlá krev se v žilách nerozproudí, –

jen oko žije, než jak ledové

jen chladně přijme lesk, jenž doň se vloudí.

V tom v chmurách zlaté slunce tone, hasne,

a nade mnou tmy propast černá zívá.

Až do dna ruší moře bouře divá,

zřím – neslyším však – vlny jekohlasné.

Blesk krvorudý prorve tůně černé,

zřím o člun slabounký se proudy rvát:

v něm ty! – v něm ty! – tak bledá jak tvůj šat,

šat bílý, jejž jak prapor vidím vlát. –

I probudí se v těle srdce věrné,

já silou nadlidskou se vyrvu z pout,

v něž tělo, duši polosmrt mi ková –

a ty – mne uzříš bleskem k sobě plout

a bleskem skočíš v zběsilý vln proud,

ty víš, že útulek má náruč chová

ti jistější i přístav – třeba po smrti; –

a člunek, třtinu slabou, proudy rozdrtí. –

Co dál? – juž hasne světlo paměti.

Než co bych snil, než v pevném objetí

že pevným břehům má tě náruč vrátí?

I niknou chmury, paprskové zlatí

svým návratem tvůj návrat posvětí –

A já – já v moře tůň se rozbouřenou vracím

a život, cit i paměť, – paměť blahou ztrácím.